Divadlo Svoboda

Kdyz budu srovnavat s ostatnima dokumentama na festivalu, tak tohle je rozhodne podprumer. Ano Svoboda byl impozantni postava co stala za vznikem moderni scenografie, ale sam dokument jich tak uchvatny neni. 95 min je sakra dlouha doba a kdyby Hejna o pul, co o pul o trictvrte hodin ubral, tak by se nic nestalo. Natahovany jak blazen, podle me pomerne malo pohledu na svobodu a to jeden z toho naprosto zbytecnej; ano, je to ten reziseruv, on prakticky zadnej vztah se Svobodou nemel a kdyz tak asi po desaty rekl "dedecek tohle, dedecek tamhle to, kdyz byl dedecek pryc" tak jsem umirala. A kdyz ke vsemu tomuhle jeste dodam to jak se tam snazil Svobodu ospravedlnovat kvuli tomu, ze spolupracoval s komousema, tak to uz bylo prilis. Slaby, slaby a jeste horsi. **IFFKV 46th** (17.07.2011)

Přehledně, ze všech stran, je zvěčnělá busta Josefa Svobody podrobena zevrubnému průzkumu. Světlé i stinné stránky slavného scénografa odhaluje bez kompromisů jeho vlastní vnuk, čímž film získává na osobnějším vyznění. Film stojí za vidění nejen coby doplnění znalostí, ale i jako zajímavá studie člověka, který všemu nadřazoval vlastní práci. (07.07.2011)

Téměř dvě hodiny tvrající dokumentární film o gigantovi, jakým byl Josef Svoboda by mohlo dopadnout klidně nevalně a někdo by si na jeho pověstném truhlářském stole mohl ujet ruce. Nic takového se však nestalo a vzniklo kompaktní dílo s mnoha přednostmi. První rovinu tvoří široké spektrum názorů a pohledů - teatrologický, osobní, rodinný. Ač je režisér Svobodův vnuk, snaží se k postavě dědy přistupovat s odstupem. Film srší nápady. Vrcholným obrazem je promítání jednoho z dřívejších dokumentů o Svobodovi na jeho rýsovací prkno... Vemi prosvětlené! (17.05.2011)

Na české poměry nezvykle plastický a otevřený portrét osobnosti světového divadla. Nechápu proč se o tomhle dokumentu mluví tak málo, obzvlášť ve srovnání s některými medializovanými snímky průměrné úrovně z posledních let. V dokumentu plní kromě scénografie i životního a profesního příběhu důležitou roli hudba. V této rovině režisér občas tlačí víc na pilu než by bylo rozumné, ale na druhou stranu bez výrazné hudební složky se silný dokument už málokdy obejde (třeba Errol Morris). Dokument zodpoví řadu otázek, ovšem některé nové se během filmu vynoří. Po shlédnutí nejde opomenout především dvě, které v něm přímo zazní. Proč tak rychle zapomínáme a nevážíme si hodnot nedávno vytvořených, jejichž tvůrci nemohou jejich odkaz již dále rozvíjet, ale současně, může obstát velké dílo bez morálního základu? (05.07.2011)

Když postavíte na pódium židli, stává se součástí scénografie. Když k ní přijde herec a začne vařit večeři, uvidíte kolem židle celou kuchyň, když k ní nakráčí honosně člověk s korunou, stává se ze židle trůn. Když vidíte strhující kulisy Josefa Svobody, nikdy by vás nenapadlo, že ve světě stále velmi známý divadelní scénograf začínal jako bytový architekt a o divadle toho musel nejdříve sám hodně natudovat. Ovšem vyplatilo se a netrvalo vůbec dlouho a prkna, co znamenají svět žila nehmotnými stěnami, hedvábným větrem, pohybujícími se panely, projekcemi, hrami se světlem, zrcadly i plastickými detaily. A nic z toho nepoužívá bezvýznamně, naopak, každičký předmět plní několik funkcí, posouvá příběh dál, rozvíjí ho a dodává mu nové rozměry. Celý dokumet ovšem stojí hlavně na úspěchu a genialitě této divadelní osobnosti a slávě těch, kteří na něj vzpomínají. Kratší sestřih by mu přece jenom slušel víc a utápění se pořád v těch stejných vyprávěcích postupech mu ničí image každým záběrem... (04.07.2011)