Pásla kone na betóne

Snad více než kdo jiný složil „na stříbrném plátně“ poctu řeči Štefan Uher ve svém pozdním filmu. Nekompromisně, bděle, čiře. Ostatně jinak by ji nikterak neoslavil, ale jen zesměšnil, jak je patrno z mnoha normalizačních filmů a seriálů zasazených do moravského, resp. slováckého prostředí. Bez studu doznávám, že mi právě tyhle skanzeny folklorismu byly protivné vždycky, a to již jako dítěti. Jen slyšet, jak se ten dialekt teatrálně kolem těch krojovaných figur(in) rozléhá, mě znechucovalo natolik, že jsem často nedokázal „v jejich společnosti“ vydržet: dnes bych řekl, že ty postavy nemluvily, ale naopak – tu řeč zaživa požíraly. Jinak je tomu v této „východniarské“ komedii. V ní se všechno děje právě v řeči, která tak spontánně tryská z těch vidomých i zaslepených bytostí, vesměs dětských lidí (řečeno s Hessem), z jejich potřeb, tuh i úzkostí a strachů, vede jejich kroky a spoluutváří jejich osudy. Divákovi (a posluchači) je, jako by před ním vyrůstalo cosi prvotního, k čemu dosud nebyly sepsány slovníky a vypočteny gramatiky. A nevypočitatelní jsou i účastníci té polyfonní exploze, která se rozléhá nedohledným obloukem prolínajících se životních příběhů, jež svorně vypovídají o ženském údělu ve zdivadelněné společnosti. Jak to jde dohromady – divoká mluva a lidé davu (zde zastoupeného populární kulturou a komunálními institucemi – a zvláště sekularizovanými vdavkami)? Stýkají se právě v onom dětinství, v tom bezbranném přesvědčení o právu na štěstí, jemuž se ale vše vzpírá, což ironicky ilustrují bezpočetné trpce humorné drobnosti rozeseté jako ztvrdlé chlebové drobky na loži, bránící spánku. Nelze tak sledovat jejich počínání bez soucitu. Opakovaně se mýlí, umanutě se ztrapňují, opečovávají to postrádané – a nestárnou… (22.12.2023)

že by to byla vysloveně komedie se říct nedá, spíš taková sociologická sonda do života (žen) na východním okraji ČSSR... Pro mně to bylo spíš takové retro, podívat se, jak se tehdy na vesnici žilo.... Stojí asi za zmínku, že mi vždycky přišlo, že čím víc jede člověk na východ, tím hezčí jsou tam holky, což tenhle film vcelku potvrzuje. jen poznámka - pro Čechy, zvlášť pro ty, kteří už nezažili federaci, by si film skoor zasloužil titulky. občas jsem měl potíže i já, a to slovensky rozumím slušně... (14.05.2011)

Film, ktorý mnohí musia už dnes pozerať s titulkami, ale ani za doby Československa to nebol ľahký oriešok pre všetkých žijúcich na západ od Popradu. Azda jediný film, v ktorom tá východniarčina pasuje, netrhá uši, to prostredie je typické a dej nie je ani zďaleka prázdny. Nikdy by som nepovedal, že sa môže takýto počin stať legendárnym a Zimkovej tá civilnosť dokonale sadla. A dokonca východniari nemôžu byť ani urazení. Sú temperamentní, majú väčšiu alkoholickú výdrž i konzum, oni o tom vedia a vôbec sa za to nehanbia. (24.07.2022)

Rýdzo slovenská dráma, ktorá zachytila život na východoslovenskom vidieku. To je síce pekné, ale na fungovanie filmu to nestačí. Filmu chýba lepší a pútavejší dej alebo skôr lepšie spracovanie. Herci sú jak keby prvý raz videli kamery, ale to je bežné v týchto starších slovenských filmoch. Prekážali mi trochu tie východniarske kecy a žvásty, ktorým som horko ťažko rozumel. Keby som bol východniar tak dám o dve * viac. 55%. (22.08.2007)

Vynikajúca štúdia života vo východoslovenskej dedine. Slobodná matka Johana sleduje ako jej dcéra Paulína robí tie isté chyby a zažíva rovnaké sklamania ako ona sama. Milka Zimková ako predstaviteľka hlavnej postavy, autorka predlohy aj scenáristka v jednej osobe pôsobí presvedčivo a vidieť, že námety čerpala z reálneho života. (09.02.2004)