Sbohem, královno

Režisér a scénárista Benoît Jacquot má za sebou hned několik snímků rozdílných žánrů, které však mají jednu nepatrnou vadu na kráse – moc diváků je u nás nevidělo. Změnit povědomí o Jacquotově tvorbě může jeho nejnovější dítko, historické drama o prvních dnech Velké francouzské revoluce pohledem mladé služebné královny Marie Antoinetty. Před samotnou projekcí není nutné si nějak zvlášť doplňovat vzdělání, i když je pravdou, že režisér, který byl mimo jiné v roce 2005 členem poroty na festivalu v Cannes, to divákům příliš neusnadňuje. A to zejména množstvím vedlejších postav, které děj prakticky nikam neposouvají. Jen si odehrají své a zase zmizí. Ale postupně. Královna Marie Antoinetta, která se stejně jako její sourozenci stala ideálním nástrojem sňatkové politiky své matky Marie Terezie, neprožívá právě dobré období. Rakouská arcivévodkyně, která byla už ve čtrnácti letech poslaná na francouzský královský dvůr, není v Jacquotově podání onou kombinací elegance, pompéznosti, zhýčkanosti a drzosti, kterou nám před sedmi lety předvedla Sofia Coppola a Kirsten Dunst. Díky pozornosti v hodinách dějepisu předem nevědět, že královna vede poněkud rozmařilý život, z plátna bychom nic nepoznali. Možná je to tím, že do Versailles přicházejí jen kusé zprávy o tom, co se stalo v Bastile. Sílící zvuk nespokojených a hlavně hladových Francouzů za branami symbolu absolutistické monarchie sama královna brzy ucítí na vlastní kůži. Zatím si užívá chvíle s předčítačkou Sidonií Labord, která dojede na svou bezbřehou loajalitu. Režisér mezitím používá nepatrná gesta a náznaky, aby nám nabídl pohled nejen do nezasvěcenosti služebné, revolučních událostí, ale i do života neurotické královny s náhlou přítomností strachu. Vše se tak odehrává v jakémsi vakuu, izolovanosti od okolního dění. Jenže to, co zbývá mezi chladnými zdmi zámku, Jacquotovi na plnohodnotnou látku nestačí. Zatímco zmiňovaná Coppola experimentovala, kašlala na děj a hlavně jednu z nejkontroverznějších postav historie pojala velmi osobitě, francouzská novinka působí nesmírně odtažitě a chladně. Jacquot, který svou filmovou kariéru začal v roce 1965 jako asistent Bernarda Borderia na filmové sérii o Angelice, si nedovolí prakticky nic. Do ztracena tak v jeho konvenční látce odplouvají náznaky lesbických tužeb, postavy jsou málo prokreslené, splývání snu a skutečnosti nemá potřebnou sílu a nabízenou možnost ženského pohledu zevnitř končící versailleské „bezstarostnosti“ tak tvůrce za pačesy nechytá. Děkovat tak nakonec může zejména ústřednímu duu (Virginie Ledoyen je na plátně opravdu jen několik minut) Diane Kruger a Lée Seydoux, které svými výkony kostýmní drama tahají do alespoň průměrných čísel. (13.05.2013)

Mé znalosti dějepisu vypadají jako mé ruční práce: spousta děr a sem tam nějaký šmodrchanec. Nepřesnosti v historických filmech mě tedy příliš neruší a od tohoto jsem očekávala jen nákladné kostýmy a natupírované paruky navlečené na Diane Kruger. Jenomže vzhledem k té drobnosti, že film nemá prakticky žádný děj, má člověk ve výsledku pocit, jako kdyby si ty šaty a paruky prohlížel na ramínkách v zatuchlé skříni, na jejímž křídle je vylepený plakát s Dianou. A navíc mu přes rameno neustále zírala ošklivá lesbická čtečka s pohledem vycpané veverky. (02.05.2014)

Doslova lesbická rekonstrukce posledních dnů přepychu Marie Antoinetty. Vždy mě zajímalo pozadí takových různých historických událostí - pocity služebnictva apod.. Dost mě pobavilo zařazení tohoto filmu do drama. Už jen pro četnost pádů služebnice bych tu její lesbickou oddanost brala s rezervou sobě vlastní. Jistě je známo, že tento film je tak trochu jemně lesbický - nebo na mě tak působí(dotyky královny a služebné, pohledy hereček na sebe apod..). Je mi známo, že Marie Antoinetta byla zhýralá a nedbala tolik přísné etiketě na královském dvoře, ale postrádala inteligenci, kterou měla její matka Marie Terezie. Ze začátku byla královnou milovanou a poté nenáviděnou... A docela i chápu proč. Diane Kruger v roli Marie Antoinetty byla vcelku přesvědčivá i když se nikdy nepřestanu divit jak zvládá hrát v tolika jazycích. Ukončila bych to takto: „Promiňte, pane, neudělala jsem to schválně.“ Těmito slovy se královna Marie Antoinetta omluvila katovi, jemuž omylem šlápla na nohu. P.S. Mrzí mě, že s historií tento film má pramálo společného. (27.06.2013)

"Bože, tady se nikdy nedalo žít !! Je to mauzoleum Ludvíka XVI. !!" Takový Můj týden s Marií Antoinettou, který se však bohužel v rukou Benoita Jacquota stává spíš takovou nadšenou onanií nad vlastní režijní invencí než čímkoliv jiným, když se nakonec skřípění zubů pod tíhou historické nepřesnosti zdá vlastně jako čirá zbytečnost.. (28.03.2015)

Těšila jsem se, že se dozvím něco nového a zajímavého. Ale opak je pravdou. Bylo to natočeno způsobem, kde se počítá s tím, že už všechno o té době víme a proto nám místo historických faktů naservírují lesbické vztahy hrdinek. To by ani tak nevadilo, kdyby ten film měl nějaký děj, nějakou hloubku, ale celý film čekat, že teď to příjde a ono pořád nic, tak to je tedy něco. A ten závěr! Doufala jsem, že když je hrdinka celou dobu tak tajemná, že se na konci dozvíme něco, co za to stálo koukat až do konce. Ten konec mě tedy ale dostal. Dozvědět se na konci to, co jsem tušila už na začátku, to bylo tedy opravdu vyvrcholení :-) Ten film mě, kromě skvělého interiéru a kostýmů, prostě zklamal. (15.08.2014)