Můj týden s Marilyn

Zatímco Colin v průběhu filmu díky radám zkušenějších žen dospívá, film jako takový procesu zrání bohužel uniknul. V závěru se, po několika náznacích vyzrálosti, vrací k počáteční povrchnosti. Dějová linie s dospíváním nevýrazného vypravěče navíc nezastře skutečnost, že Colin je tady jenom proto, abychom měli skrze čí oči pozorovat slavnější osobnosti. Převládající naivitu onoho pohledu to ale neomlouvá. ___ Dále než ke snaze nenechat se okouzlovat jenom vnějším leskem se tvůrci nedostali. Rádi by ukazovali Marilyn jako bytost křehkou a zranitelnou, nechtějí však opustit mýtus sebevědomé hvězdy.Úsilí o obojí vede k neúspěchu hned na dvou frontách. Vypravěč přiznává, že straní herečce, čemu odpovídá zvolená perspektiva. Chápavěji než narcistní Olivier je nahlížena Marilyn (a ženy vůbec). Jenže film není ve zlidšťování, v předkládání zidealizovaného obrázku, dost usilovný, stejně jako se odmítá nechat naplno okouzlit klasickým Hollywoodem (jako The Artist). Obojímu překáží momenty ironické sebereflexe, vědomého ztvárňování hvězdy, jakou chtějí lidé vidět a milovat (potažmo momenty dvojí sebereflexe, kdy si Marilyn zoufá nad svou ošklivou tváří, jež nepatří jí, ale Michelle Williams). Prosté okouzlení, čirá radost z bytí po boku hvězdy nefunguje kvůli realistickým momentům prozření, jejichž začlenění do děje je na druhou stranu nedůsledné, víceméně nahodilé. ___ V dáli tušené pravdě film zřejmě nezáměrně přibližuje taktéž romantická linie. Z hereččina prosazování metody „sveď a smeť“ i z týdnu v názvu je patrné, že vztah Marilyn a Colina nikam nepovede. Takto by podobný románek v realitě zřejmě dopadnul, jenže jejich společné chvíle postrádají nutný nadhled, jsou zahrány a zrežírovány příliš vážně, ač sami na rozdíl od tvůrců tušíme, že nemá smysl se jimi zdržovat. Tak co tedy, ironie a odstup, nebo nekritická podbízivost? ___ Podobný rozpor jako režisér – jak ukázat Marilyn – řeší Michelle Williams. Byť sama svou slavnější kolegyni možná poznala i z druhé strany (díky výpovědím příbuzných a blízkých), abychom jí výkon věřili, chtě nechtě musí ve scénách intimních chvilek i veřejného vystupování používat táž typická gesta. Musí být Marilyn, jakou známe nejlépe, tzn. ne Marilyn skutečnou. (Nemluvě o tom, že na ploše jednoho týdne lze nanejvýš skicovat.) Výkonu Williamsové současně dodává na přesvědčivosti, že se mimo dosah kamer a fotoaparátů nesnaží vytvářet erotično, které skutečnou Marilyn obklopovalo na každém kroku. Díky potlačení smyslnosti se může více soustředit na hereččino rozervané psyché a lépe než samotná Marilyn zahrát, kým vlastně Marilyn byla. Scénář jí bohužel pro zevrubnější rozehrání autentických situací neponechává dostatek prostoru. ___ Zatímco Williamsová usiluje o vnímavé pojetí, Branaghovo karikování Oliviera (s dosti rušivou gestickou i mimickou podobností Donutilovi) Můj týden s Marilyn akorát odklání od převážně seriózního směru. Podobnost mezi Olivierem a Branaghem přitom není viditelná, lze ji nanejvýš domýšlet z jejich sdílené shakespeareofilie (což byl zřejmě důvod, proč Branagh roli získal). S mužskými postavami je ve filmu vůbec zacházeno se sympatickou ledabylostí. Vždyť jde přece o Marilyn, tak proč řešit, co „z papíru“ hrajícího Oliviera vedlo k obsazení zatvrzelé „metodistky“, proč se zabývat tím, že Colin získává namísto dívky jenom práci, a peníze tím pádem vítězí nad láskou (leda idealista by mohl tvrdit, že namísto lásky k živé bytosti pro něj zůstává jenom trvanlivější láska ke kinematografu). ___ Rozporuplný film o rozporuplné osobnosti by měl něco do sebe, nebýt ona rozporuplnost jenom vedlejším příznakem marného snažení o něco jako jednoduchou komplikovanost. 60% (15.02.2012) (méně) (více)