Můj týden s Marilyn

Zatímco Colin v průběhu filmu díky radám zkušenějších žen dospívá, film jako takový procesu zrání bohužel uniknul. V závěru se, po několika náznacích vyzrálosti, vrací k počáteční povrchnosti. Dějová linie s dospíváním nevýrazného vypravěče navíc nezastře skutečnost, že Colin je tady jenom proto, abychom měli skrze čí oči pozorovat slavnější osobnosti. Převládající naivitu onoho pohledu to ale neomlouvá. ___ Dále než ke snaze nenechat se okouzlovat jenom vnějším leskem se tvůrci nedostali. Rádi by ukazovali Marilyn jako bytost křehkou a zranitelnou, nechtějí však opustit mýtus sebevědomé hvězdy.Úsilí o obojí vede k neúspěchu hned na dvou frontách. Vypravěč přiznává, že straní herečce, čemu odpovídá zvolená perspektiva. Chápavěji než narcistní Olivier je nahlížena Marilyn (a ženy vůbec). Jenže film není ve zlidšťování, v předkládání zidealizovaného obrázku, dost usilovný, stejně jako se odmítá nechat naplno okouzlit klasickým Hollywoodem (jako The Artist). Obojímu překáží momenty ironické sebereflexe, vědomého ztvárňování hvězdy, jakou chtějí lidé vidět a milovat (potažmo momenty dvojí sebereflexe, kdy si Marilyn zoufá nad svou ošklivou tváří, jež nepatří jí, ale Michelle Williams). Prosté okouzlení, čirá radost z bytí po boku hvězdy nefunguje kvůli realistickým momentům prozření, jejichž začlenění do děje je na druhou stranu nedůsledné, víceméně nahodilé. ___ V dáli tušené pravdě film zřejmě nezáměrně přibližuje taktéž romantická linie. Z hereččina prosazování metody „sveď a smeť“ i z týdnu v názvu je patrné, že vztah Marilyn a Colina nikam nepovede. Takto by podobný románek v realitě zřejmě dopadnul, jenže jejich společné chvíle postrádají nutný nadhled, jsou zahrány a zrežírovány příliš vážně, ač sami na rozdíl od tvůrců tušíme, že nemá smysl se jimi zdržovat. Tak co tedy, ironie a odstup, nebo nekritická podbízivost? ___ Podobný rozpor jako režisér – jak ukázat Marilyn – řeší Michelle Williams. Byť sama svou slavnější kolegyni možná poznala i z druhé strany (díky výpovědím příbuzných a blízkých), abychom jí výkon věřili, chtě nechtě musí ve scénách intimních chvilek i veřejného vystupování používat táž typická gesta. Musí být Marilyn, jakou známe nejlépe, tzn. ne Marilyn skutečnou. (Nemluvě o tom, že na ploše jednoho týdne lze nanejvýš skicovat.) Výkonu Williamsové současně dodává na přesvědčivosti, že se mimo dosah kamer a fotoaparátů nesnaží vytvářet erotično, které skutečnou Marilyn obklopovalo na každém kroku. Díky potlačení smyslnosti se může více soustředit na hereččino rozervané psyché a lépe než samotná Marilyn zahrát, kým vlastně Marilyn byla. Scénář jí bohužel pro zevrubnější rozehrání autentických situací neponechává dostatek prostoru. ___ Zatímco Williamsová usiluje o vnímavé pojetí, Branaghovo karikování Oliviera (s dosti rušivou gestickou i mimickou podobností Donutilovi) Můj týden s Marilyn akorát odklání od převážně seriózního směru. Podobnost mezi Olivierem a Branaghem přitom není viditelná, lze ji nanejvýš domýšlet z jejich sdílené shakespeareofilie (což byl zřejmě důvod, proč Branagh roli získal). S mužskými postavami je ve filmu vůbec zacházeno se sympatickou ledabylostí. Vždyť jde přece o Marilyn, tak proč řešit, co „z papíru“ hrajícího Oliviera vedlo k obsazení zatvrzelé „metodistky“, proč se zabývat tím, že Colin získává namísto dívky jenom práci, a peníze tím pádem vítězí nad láskou (leda idealista by mohl tvrdit, že namísto lásky k živé bytosti pro něj zůstává jenom trvanlivější láska ke kinematografu). ___ Rozporuplný film o rozporuplné osobnosti by měl něco do sebe, nebýt ona rozporuplnost jenom vedlejším příznakem marného snažení o něco jako jednoduchou komplikovanost. 60% (15.02.2012) (méně) (více)

Když se v období kolem Vánoc v kinech objeví film založený na skutečném životním osudu někoho slavného a když v tomto filmu hrají lidé jako Judi Dench a Derek Jacobi, divák očekává, že se bude jednat o snímek řvoucí v každé minutě: "Dejte mi Oscara za nejlepší film!" My Week With Marilyn se nicméně nesnaží ani předstírat, že by chtěl alespoň nominaci. Ano, Michelle Williams si ji pravděpodobně vyslouží, ale nedivila bych se, kdyby všichni ostatní vyšli tentokrát naprázdno. Ne snad proto, že by zbylé osazenstvo hrálo špatně; oni jen prostě nemají co hrát. Nová Králova řeč se zkrátka po stránce scénáristické nekoná, a i když je krásné sledovat film s podobnou koncentrací současné Shakespearovské smetánky hrající starší část Shakespearovské smetánky, nic to nemění na tom, že jejich postavy bohužel neprochází téměř žádným vývojem a jsou vykresleny až příliš plytce. Stejně tak je po režisérské stránce až trestuhodné, že nejlépe, nejambiciózněji a nejzapamatovatelněji vyznívají přetočené scény původního filmu, že pan Simon Curtis cítí potřebu umísťovat hrdiny zásadně do centra obrazu (co kdyby se divák začal ztrácet!), že si nedokáže odpustit nejen zbytečné, ale i naprosto rušivé dobové záběry (ale ony tak hezky navodí atmosféru!), že není konzistentní po vypravěčské stránce (necháme hrdinu mluvit prvních dvacet minut a pak zase až na konci) a že si nedokáže pohlídat ani některé základní detaily. Protože stejně jako z promo fotek snadno poznáte, že Ken Branagh na levé ruce většinou nosí svatební prstýnek (přitom by průměrný grafik dokázal fotku vyretušovat), tak si i ve filmu při některých záběrech zblízka všimnete, že spodní ret není tak docela jeho vlastní nebo že v jiné scéně (také close-up) mění barvu obočí podle toho, která kamera ho zrovna zabírá. Možná jsou to jen drobnosti, jenže i drobnosti nakonec určují dojem filmu. A to říkám jako člověk, který byl už jen kvůli námětu a obsazení připraven vychvalovat tento film do nebe a Kennethu Branaghovi posílat imaginárně pátou Oscarovou nominaci. Pokud ji však letos získá, pak to bude pouze jeho dokonalým napodobením Laurence Oliviera - jeho přízvuk ve scénách, kde hraje Laurence hrajícího prince, je úžasný - a rozhodně ne kvůli Oscarovému potenciálu postavy, kterou hraje. Tento film totiž nestojí na ději, ani režii, ani vývoji, ani vizuální stránce. Nýbrž prostě jen na popularitě postav, které zobrazuje, a na hercích, kteří je hrají. Nedůležitá poznámka: Když Ken recitoval v závěru filmu asi nejslavnější úryvek z Bouře od Williama Shakespeara, došlo mi, jak moc by mu za nějakých deset let slušela role Prospera. Dodatek 1. prosince 2011 Po druhém zhlédnutí přihazuji čtvrtou hvězdičku. Poté, co jsem totiž viděla původní předlohu, přečetla si více o vztazích mezi jednotlivými postavami a věděla, co mám očekávat, mě My Week With Marilyn bavilo mnohem více. Pořád bych si sice přála, aby se scénáristé zaměřili na něco zajímavějšího než obyčejný týden v životě nejobyčejného člověka, nicméně všechno mi tentokrát přišlo mnohem vyváženější, mnohem plynulejší, mnohem smysluplnější a mnohem lepší. A krom Michelle Williams už věřím Oscarovým nominacím pro Kennetha Branagha (hlasově je od Oliviera téměř k nerozeznání) a kostyméra. (26.11.2011) (méně) (více)