Michal David 50 - Mejdan roku

Předem říkám, že nepatřím k lidem, co by si mohli nostalgicky vzpomínat na svoje mládí s Michalem (tímto se jim nijak nevysmívám), tudíž nemůžu omlouvat tuhle specificky děsnou hudbu. Ale co hudba, stylů co nemusím je víc a já je nehledám a šlus, ale tenhle sestřih koncertu je čirý zlo, co nemá obdoby. Michal-Disko Sysel-David v lesklý košili (co je mu malá) se strašně potí, za doprovodu dvou vidláckejch kytarystů, tančících nahatin, lejzrů, ohníčků a padajících deštníků a na konec si to přihasí i Bílá s Gottem a pár dalších jim podobných vykopávek. Následuje duet Gotta s Davidem a Bílá utírá svou róbou Davidovi pot z ksichtu. A všichni z toho byly odvařený. A to všechno v sobotu večer, jako by to byla událost roku. Abych nezapomněla, poslední hřebíček do rakve přibil debil Mareš, kterej samozřejmě musí moderovat na Nově každou kokotinu, tenhle koncert nevyjímaje. (15.01.2011)

Michal David rozhodně nepatří k mým TOP interpretům ale některé jeho písničky mám opravdu rád a dokážou mě příjemně potěšit. Ať se to někomu líbí nebo ne, určitě patří k našim nejvýznamějším hudebním i muzikálovým interpretům a je do znační míry symbolem atmosféry 80. let v naší zemi. Tenhle mejdan sem viděl naživo a byla to slušná show s možností vidět najednou více dobrých interpretů. Dobrá zábava i pro "Nedavidovce". (13.07.2010)

Náhodou sa mi to miestami páčilo, malo to poriadnu silu, no nie som na takéto megalomanské predražené oslavy pre pár vybraných ľudí. Prečo to neusporiadal niekde na planine, kde by mohol prísť každý zadarmo a napríklad by si vypožičali techniku, tak to nechápem. Áno, takto to bola poriadna diskotéka, no keď už, tak to mohla byť aj na tej planine s týmto prístupom, no stále to mohli mať ľudia zadarmo a mohlo ich tam byť viac, ale je to ich vec. Hudbu má celkom dobrú, no má tam aj trápnosti, ale celkovo sa to dá, je to hlavne pre staršiu generáciu výnimočné a musím sa priznať, že táto jeho veľkolepá oslava ma miestami aj nadchla. Miestami som sa nudil a cítil zvláštne. Hostia boli akí boli, nie všetkých musím, no vzhľadom na to, že malo ísť o akési zhrnutie doterajšej kariéry a života, tak mu to môžem prepáčiť, aj keď to mohli poňať inak. (10.10.2013)

Neviděno, tudíž i nehodnoceno. Ale existence takovéto monstr hrůzy (a jím podobných) mě přiměla k malému zamyšlení, respektive spíš povzdechnutí. Začátkem minulého měsíce zemřel Ladislav Smoljak, před dvěma týdny se odebral na věčnost Vladimír Dlouhý. Už jsem si zvykl, že v Matrixu je obrovská chyba – lidé, kteří mají co říct, něco dokázali, tak umírají, kdežto různí zombíci, umělci, co panáčkují vládě, kreténi a různé pofiderní existence nás tu budou dennodenně obdělávat svými „myšlenkami“ snad na věky věků a ne a ne přestat. Vkus je věc každého z nás, ale přece jenom by snad měly být respektovány určité nepsané mantinely vkusu, kam až lze zajít. Je přece diametrálně obrovský rozdíl (asi tak milion kilometrů), když si nechám na pohřbu zahrát baladu Stairway to Heaven nebo monstr sračku Já chci žít nonstop. Já kurva nechci žít nonstop! A bude to pořád horší a horší. A i když je v Matrixu ona kardinální chyba, přece jenom je naprogramován tak, že na každého nakonec dojde. A tak se těším, až dožiju dne, kdy ráno v tramvaji nakouknu spolucestujícímu přes rameno a uvidím titulek Zemřel Michal David. Sice bude následovat menší hysterie, slzy, pláč, vlajky na půl žerdi, státní smutek, velkolepý pohřeb, vzpomínkový koncert, noviny budou otiskovat nekrology typu Odešel velký umělec nebo Míšo, proč jsi odešel?, všichni panáčci budou vyprávět, jak se s ním skvěle pracovalo, jaký to byl člověk plný života a že plánoval zrovna vydat své životní album. A já si potom doma v klidu řeknu: „Konečně došlo i na tebe, Michale, tak pozdravuj v pekle!“ (05.07.2010)