Černobílý svět

Bezzubé sentimentální "drama", jehož český distribuční název nechtěně věrně vystihuje hrdinky filmu, jež mají skutečně jen dva zcela rozdílné povahové rysy: černá, to je "ušlechtilý domorodec", moudrý jako Morgan Freeman a důstojně trpící pod nadvládou těch bílých - tedy tupých "zoufalých manželek" 60. let. Mezi nimi se nachází nevhodně typově obsazená Emma Stone a několik mužů, kteří žádnou pořádnou úlohu ve filmu stejně nemají. Film bez jakékoliv vůle skutečně tít do živého a trochu diváka (a své postavy) potrápit. Místo toho snímek klouže po povrchu a mísí scény humorné s těmi jakože drsnějšími... ale divák se nemůže zbavit dojmu, že skutečnost musela být mnohonásobně zajímavější, barvitější, drsnější, vyostřenější (vždyť vydali knihu, jejíž obsah odporoval zákonům!), a i smutnější... Filmy jako tento jsou samozřejmě potřeba, ale asi by bylo lepší, aby se jejich realizace ujal nezávislý filmař, spíše než Hollywoodská mašinérie, která si s pomocí plačících děcek, natahovaného konce a podobných citových vydírání jede pro Oskara, ale hlavně pro milionové zisky. (07.02.2012)

Český název je diagnóza. Přesně tak, černobílý svět, až do té míry, že pokud by člověk chtěl rýpat, mohl by psát cosi o politické korektnosti přecházející do invertovaného rasismu: bělošky jsou hloupé, povrchní, neschopné citového i praktického života. Černé služebnictvo připomíná jakési super-ego, moudré, laskavé, hloubavé, rodičovské, zastávající všechny funkce, jež sociálně "nadřazeným" schází. Zajímavé je i to, kdo ve filmu není "rasistou" - vedle hlavní hrdinky jsou to postavy buď enormně blbé (Celie) nebo nemocné (stará Holbrooková), nebo absentující (muži, zřejmě... někteří). Je jasné, že to není tvůrčí záměr, že Tate Taylor sledoval bohulibé cíle, ale jak nás učí historie - černobílé světy občas mimoděk podvracejí sebe samotné, až přílišnou snahou po jednoznačnosti (viz můj oblíbený socrealismus). Černobílé světy si vyžadují i značně konzervativní formu, usedlé charaktery a velmi omezenou schopnost reflektovat problémy. Tenhle film nereflektuje podstatu rasismu, ale spíš zjednodušenou snahu současné "bílé" civilizace kultivovaně pojmenovat staré křivdy. Není pochyb o tom, že kdyby byl tento fenomén zjednodušitelný na úroveň, na jaké ho zobrazuje Taylorův film, byl by dávno vyřešený. Ale beru Černobílý svět takový, jaký je - v jádru příjemná, kultivovaně natočená pohádka o souboji dobra se zlem, opentlená něčím z brevíře mouder našich babiček a artritickým sentimentem. Díky epizodě s hovnem, snaze o trochu drsnější momenty a docela příjemnému tempu hodnotím o hvězdičku víc než usmrkanou sentimentální Havaj Děti moje. V jádru jde ale o zcela totožné typy filmů. Sestrojené k sebe-vykupitelskému dojetí a otupělému zapomnění. Kulturní symptom. (22.01.2012)

Ženské drama, to je zásadní klíč pro pochopení tohoto vynikajícího filmu. Filmová adaptace slavného románu Černobílý svět, který napsala americká spisovatelka Kathryn Stockett a který se, stejně jako film, celý odehrává ve výsostném světě žen, kudy manželé jen procházejí nebo do něj jen letmo nahlížejí (ve filmu jsou vlastně jen dvě okrajové mužské postavy, které tu mají víc než jen ,,štěk"), ve světě kuchyní a salónků, v dopoledních a brzkých odpoledních hodinách, kdy muži jsou mimo dům v práci, v uvnitř ,,hořícím Mississippi" a doutnajících 60. letech. Tak krásný film o tak strašných věcech. Není divu, že do tohoto světa nedoléhají mužská řešení ,,problémů" (a když už ano, tak jen v ozvěnách), tady se bojuje ženskými prostředky, Ku-klux-klan tu opravdu nehledejte. A tento ženský rastr ovlivnil i žánrové vymezení, vždyť film je víc než čistokrevné drama dobře maskované melodrama (které funguje především emočně), příběh s přemírou patosu, zvláště spjatý se silou psaného (a svobodně šířeného) slova, díky němuž vítězí dobro nad zlem, hlavními hrdiny (spíše tedy hrdinkami) jsou ryze černobílé postavy, což se ostatně ozývá i v českém distribučním názvu knihy i filmu. Dojemný děj pak ale rozhodně není laciný, stejně jako lacině nevyznívá celý snímek, i když samozřejmě z jiného (mužského?) úhlu pohledu se může jevit, že boj za lidská práva měl v USA trochu jiný průběh a nebyl zase až taková selanka, jak se může dle knihy a filmu zdát. I když konec je trochu hollywoodsky plytký, stejně tu před divákem zůstává velmi působivý a procítěný příběh o silných ženách, které dovedou svým specifickým způsobem měnit chod dějin a dopomoci konci (nejen) rasové nerovnosti... (02.12.2011)

Film ma nezaujal. Osobne nechápem, že je film tak vysoko a kto ho tak prehodnotil. Asi som práve preto čakal niečo prevratné, čo tu ešte nebolo, ale nestalo sa. Na film som sa tešil z dvoch dôvodov. Prvým bola Emma Stone a druhým, že sa dej odohráva na prelome 50.tych a 60.tych rokov minulého storočia. Čo sa týka Emmy Stone, tak ma po vizuálnej stránke vôbec nepriťahovala, pretože ju samozrejme naschvál urobili škaredou fiflenou. Celkovo bolo vo filme asi 20 žien a asi dvaja muži. Tento film radím určite do kategórie, ktorá je výlučne len pre ženské publikum. Je to vlastne o písaní knihy, ktorá poukazuje v 60.tych rokoch na diskrimináciu čiernej rasy a pár čiernych slúžiek rozpráva práve o tom, ako nepekne sa k nim ich biele majiteľky chovali. Pre mňa des a utrpenie pri pozeraní. (16.02.2015)

Černobílý svět plný barevného humoru, ale i nezkreslených citů, které vás dojmou. Většinou se ve filmech jedná o hrdiny mužského pohlaví, ale tady jsou všechny hlavní i vedlejší postavy něžného pohlaví, které so rozhodli promluvit otevřeně o vztazích mezi služkou a paní domáctnosti. Kus americké historie, které je poznamenáno v dalčích generacích amerických občanů. Jsem rád, že se jednou do roka takový snímek objeví v kinech. (29.01.2012)