Submarino

Proč se vlastně rádi díváme na depresivní filmy? Jestli ono to nebude ze stejného důvodu, proč nepohrdneme ani kvalitní komedií: obojí nám totiž zlepšuje náladu. Jasně, každý ze žánrů sice úplně jiným způsobem, ale výsledný efekt je naprosto stejný. Tuhle depkoidní severskou smršť nejspíš jen tak někdo nedokouká, ale když už jo, ten pocit je k nezaplacení. Mám se dobře. (22.03.2017)

Smutný film, plný tutlaného vzteku a potřeby úniku do bezstarostně návykové blaženosti (drog, násilí). Kdyby se mě někdo zeptal, jestli se mi to celé nezdálo až příliš bezvýchodné a urputně depresivní, bez váhání odpovím, že ne. Předložený příběh působí realisticky i v případě, že ten váš nemá s něčím obdobným ani namátkovou podobnost. Samozřejmou složkou takto ledově účinkujícího snímku je herecké obsazení, nad kterým není možné pochybovat, a úsporně přesná režie. 85% (26.11.2010)

Čtyři hvězdičky s přimhouřenýma očima. Mhouřím hlavně kvůli citově vyděračské hudbě (převážně v druhé půlce filmu), která nejenže nebyla dobrá, ale kdyby jen to, zbytečně tlačila na pilu emocí, byla tam prostě navíc a mě osobně strašně rušila. Mám co dělat, abych to teď, jak to píšu, nezměnila na tři. Tady je vidět, že míň je někdy víc. (12.06.2016)

Propojení zoufalců do jedné velké beznaděje, v okaté snaze o co největší depresivní dopad, vzniklo jen pro první plán a nebylo podloženo živoucností existence, snímek, kde není místo pro sebemenší radost (i kdyby to mělo být, že se dnes půjdu opít jako Dán) na mě nemůže působit jinak, než nedůvěryhodně, čemuž ostatně napomáhalo i vyobrazení způsobů života (feťák s bytem jako klícka a paní na úklid, aniž bychom měli možnost zaznamenat jeho zdroje předtím, než získal hotovost na novou živnost??). A poselství? Jestli se nám pan Vintenberg snažil podsunout, že mizérie dětství nepodmínečně odsuzuje k živoření před vraždou, vězením a sebevraždou, tak alibisticky lhal a může být, že vzal naději těm životaschopným, stiženým podobným osudem... možná měl k filmu přibalit i návod s varováním, aby se vyhnul případným žalobám. (03.09.2013)

Když už se to všechno sype, Seveřané ještě přihodí pod kotel. Dva bratři. Už v dětství spadli do propasti. A horko těžko se sápou ven. V citové i sociální propasti, nutno podotknout. Matka těžká alkoholička, péče o nejmladšího bratra skončí tragédií. Po letech, osamocení, bez světlých zítřků se setkávají. V depresivním sychravém předměstí Kodaně jeden bojuje s démony pomocí chlastu a vybíjením se v posilovně nebo v posteli sousedky, druhý, ač sám vychovává syna, těžce ujíždí na drogách. Současnost staršího tvoří první polovinu filmu jako jednotně vedená linie, pak přichází mladší bratr, nesouběžné vyprávění, jejich fyzické setkání i další prolnutí v drobných detailech chmurného děje. V roce 1995 se Thomas Vinterberg ponořil do dogmatického hloubání – vzešel z toho jeho nejlepší film, bezútěšná Rodinná oslava. Naposledy bodoval roku 2012 výtečným dramatem Hon. Mezitím ušel kus cesty, a ač mi jeho další výlety moc nesedly, Submarino tvoří výjimku. Jedinou výtku, pokud se můžu podělit, bych měl k četnosti pádů na hubu, až to hraničí s nepravděpodobností (samozřejmě můžeme navíc rýpat, že těžké dětství zdaleka nemusí znamenat celoživotní živoření na všech frontách). Závěrečný nádech nicméně hlavnímu hrdinovi musíme nic jiného, než přát. Brnkání na emoce mi nevadilo. Mez snesitelnosti nebo kýče tvůrci nepřesáhnou nikdy. Mistru Vinterbergovi navíc musíme vyseknout poklonu za vedení herců. Excelují do jednoho, i když učaruje hlavně výbušný zjev zoufalce Jakoba Cedergrena. Solidní čtyři hvězdy!! (21.11.2014)