Jana Eyrová

Jako divák a čtenář, který se Janě Eyrové vždy nějakým způsobem vyhýbal, jsem si na první setkání nemohl vybrat lepší variantu. Tohle spokojené konstatování se ale rodilo hodně těžce. Po půlhodince trápení hlavní hrdinky skoro ve stylu Olivera Twista jsem totiž kroutil hlavou nad nefunkčností dění na plátně a rozporuplnou atmosférou, která mi ne a ne dovolit se do děje pořádně dostat. Ale jen co přicválá Michael Fassbender, dostane obraz devatenáctého století úplně jiné barvy. Ať už to jsou barevné odlesky zapletené romantiky a strhujících drobných dialogů nebo tmavší odstíny při sugestivních scénách gradovaného zámeckého tajemna. A když jsem se dočkal pointy a dokonale padnoucího závěru, ulevilo se mi. Srdcová melodie hraje dost nahlas, Fassbender si pomalu podmaňuje širokou hollywoodskou scénu a na světě je nový (a velmi silně doznívající) kus komplexní historické romance. (04.08.2011)

Romantická to byla doba, kdy panny Brontëovy chrlily mezi pěstováním koček a pitím čaje své upjaté, temné, viktoriánské harlekýny, přičemž pokrytecky mlsně pokukovaly po všech předmětech, co měly minimálně pět v průměru a dvacet na délku. Romantická to byla doba, kdy si gentleman musel zauzlovat jazyk krkolomným tokáním, aby mohl své vyvolené před svatbou alespoň požvýkat ucho a dámy cudně klopily zrak, aby se přesvědčily, zda to myslí opravdu vážně a dělaly frigidní upejpavky. Vždycky mě hrozně zajímalo, co se v intencích šosácké morálky konzervativní Anglie dělo, když pak o svatební noci zjistili, že to s tou erekcí a rozměry sira není až tak valné, jak se při tom verbálním žonglování jevilo, a madam ty směšné pohyby absolutně neuspokojují a xmrti ráda by se vrátila k vyšívání hedbávných kapesníčků. Toho se však romantická literatura bála jako jehovista transfuze a tak můžeme jen z letmých náznaků usuzovat, že si pánové vybíjeli své frustrace urputným hřebelcováním svých koní a honěním blackhoundů v lesích svého panství a dámy, mimo vášnivých her s dobovými, voskovými žárovkami, týráním svých potomků, které náhodou zplodily v tom památném roce, kdy si dal manžílek pár drsných škopků v Hospodě Jamaica a s trojkou v žíle si pak navzdory "dokonalé edukaci" dobovými příručkami spletl otvory. Romantická to byla doba. Ač tímto pokleslým žánrem veskrze pohrdám, jedná se o opravdu zábavnou a výborně obsazenou adaptaci, tak proč si občas nezabučet se stádem a pokrytecky to neosolit, že jo. (04.02.2012)

Vrcholný romantismus skrze atmosféru à la gotický horror. Prostá gesta místo proslovů. Tokání u krbu skrze slovní výměny, které i z utkání Nadal versus Federer dělají nudnou podívanou. Náběh na kino zážitek roku zruinovaný emocionálně chladným závěrem, kde gesta ustupují proslovům a vůbec všem těm neduhům dobře známým z většiny adaptací klasik romantismu. (29.07.2011)

Jane Eyre je pre mňa filmom roku, a to voči filmovým spracovaniam mojich obľúbených kníh mávam veľké predsudky. Musím priznať, že táto jediná verzia je dokonalým zosobnením románu Charlotte Bronte. V zrýchlených, skratkovitých ne-emocionálnych verziách tohto románu zatiaľ žiadni herci nedokázali tak dôveryhodne zachytiť svoje vnútorné rozpoloženie. Temná štylizácia pochmúrneho Anglicka neskoršieho romantizmu bola vykreslená aj vo verzii Franka Zeffireliho, no pravdou zostáva, že nikomu sa okrem Fukunagu nepodarilo preniesť na plátno duchaplné dialógy medzi Rochesterom a Jane a obojstranná vášeň priam vytryskovala z ich priamych pohľadov. Rochester je metaforou zlostného, nenávistného, nešťastím sužovaného človeka a Fukunaga jediný pochopil, že nie je podstatná len chladná anglická forma, ale že aj samotní herci musia pri zobrazovaní svojho utrpenia jednoznačne splývať s víziami Charlotte Bronte. A tu sa to naozaj podarilo! Pri upnutom pohľade Rochesterovom tuhne krv v žilách, Jane je krehkým, inteligentným dievčaťom uväzneným vo vášnivej láske, hudba Daria Marianelliho dodáva filmu potrebnú tragickosť a spoločné scény Jane s Rochesterom sú nádherne emocionálne a silné. Takéto potešenie z hereckých výkonov (skvelý Michael Fassbender) som naposledy prežila pri pohľade na Ralpha Fiennesa v Búrlivých výšinách od Bronteovej sestry. Tie spisovateľky vytvárali vášnivé typy postáv a divák alebo čitateľ im jednoducho nevie odolať. Nádhera. (06.08.2011)

Bravo! První Jane Eyre, kterou jsem viděla, a těžko jí už něco překoná. Mám vroucí přání, aby se Fukunaga s tímhle obsazením vrhl na Větrnou hůrku! Přesně ty pocity, co jsem měla při její četbě, tu atmosféru viktoriánskýho románu, se tady podařilo dokonale zachytit (tajemný pomalý záběry na tajemný chodby tajemnýho tmavýho domu, mlha v šerým lese a náhle se zjevující jezdec na koni, podivný zvuky za zdmi) a Dario Marianelli k tomu složil odpovídající hudbu. Nemluvě o parádních výkonech ústřední dvojice (vedle nich se mi líbil i Jamie Bell a Judi Dench). Výborně, Cary. A teď tu Hůrku, prosím. (15.11.2011)