Nákaza

Herecky místy nadmíru potěšující, pár režijních nápadů a filmařských postupů by divák našel také, atmosféricky efektivní soundtrack zrovna tak. Steven Soderbergh je díkybohu civilní, nic lidem před plátnem nevnucuje, nevolí žádné úderné trikové záběry, což je ale ve výsledku i díky pro něj tradiční digitální kameře působivější a střídmější. Divák se brzy srovná i s tím, že drama nemá klasickou dramaturgii a skáče z jedné epizody k druhé, režisér výtečně pracuje s detaily, což záhy vyvolává strach z dotyků a nebezpečí viru na každém kroku. Je to celé takové zvláštně odtažité, ale o to mrazivější. Holt, i takhle se dá natočit toliko profláknutá tematika. Navíc se spoustou nenalíčených hereckých hvězd. U Soderbergha se holt každý dotyk počítá. A teď honem do lékárny pro roušku... PS: O pár let později - 2020 - snímek získal nečekaně/absolutně reálné rozměry. (07.03.2012)

Nákaza není jen tak ledajaký film. Je to spíš film velmi prorocký, neboť ukazuje zásadní rozdíl mezi 20. a 21. stoletím, který by se dal charakterizovat i jako rozdíl mezi macro a micro strukturami. Jestliže přicházelo ve 20. století největší nebezpečí s jadernou katastrofou a největší úspěch s přistáním člověka na Měsíci (podle mě to nejtitánštější, co kdy lidé dokázali), ve 21. století se přesunujeme do micro struktur: největší nebezpečí skýtají biologické zbraně a kyberútoky hackerů a největší úspěch přistání s nanoboty v lidském těle, jak o tom referují Tata Bojs v Léčiteli. Po stovky let označovala Velká čínská zeď stavbu z cihel a kvádrů; dneska označuje firewall hlídající čínský přístup k internetu. Tématem číslo jedna zkrátka už nejsou velkolepé výbuchy a jaderné hřiby, ale, jak naznačuje Nákaza, spíš malý nebezpečný breberky v podobě biologických zbraní – doslova nepřítel bez tváře, skrytý a nevyzpytatelný. Odsud vidíme, proč byl teroristický útok na věže WTC a jejich následné zřícení v září 2001 spíše posledním spektakulárním dozvukem válek dvacátého století, než aby předjímal charakter válek století jedenadvacátého. Očekává nás totiž něco nepoměrně zlověstnějšího: hrozba „imateriální“ války provázené neviditelným útokem – viry, jedy, které mohou být všude a nikde. Na úrovni zjevné materiální reality se nic zvláštního neděje, žádné velké exploze, a přece se důvěrně známý vesmír hroutí, živo se rozpadá. Vstupujeme do nové éry paranoidního válčení, ve kterém bude největší problém představovat identifikace nepřítele a jeho zbraní. Nakonec přesun od čitelných macro struktur k nevyzpytatelným micro strukturám kopíruje i přechod od newtonovské fyziky ke kvantové teorii: jakkoliv je kvantová teorie nejúspěšnější teorií, kterou kdy lidská mysl vytvořila, je vybudovaná na vratkých základech náhody, štěstí a pravděpodobnosti. Na rozdíl od newtonovské teorie, dávající jasné, jednoznačné výsledky pro pohyb, umí kvantová teorie udávat jen pravděpodobnost. Tento rozdíl mezi oběma stoletími bude mít zásadní vliv i na kinematografii, jelikož biologické zbraně nebo kyberútoky nejsou tak vizuálně atraktivní jako výbuchy atomovek nebo ekologické hrozby. Jak pronese jedna z postav v Nákaze: virus je příliš malý na to, aby ho zachytila kamera. Soderbergh se s tímto omezením a současně výzvou pro kinematografii vypořádal velmi dobře. Otázka zní, jak se na tomto poli povede ostatním filmařům. (23.01.2012)

Pro thriller málo gradace, pro drama málo prostoru charakterům a pro paradokument moc ležérního předhazování prázdných "faktů". Ta polovičatost, která trčí z každého druhého záběru je občas přímo nesnesitelná a ze Soderbergha tak dělá regulérního smolaře. Jako čistá popcornovka prošpikovaná napětím mohla Nákaza bodovat nesrovnatelně důrazněji, takhle se tvůrčí záměr absolutně minul účinkem. (01.01.2012)

Steven Soderbergh se po řadě ne příliš povedených filmů a experimentů vrací do první režisérské ligy a dokazuje, že i zdánlivě béčkové téma se dá natočit výborně, "lidsky" a skoro až s přesahem. Scénář je výborně napsaný a jednotlivé příběhy byly všechny hodně zajímavé a celé to bylo zabrané snad ze všech úhlů pohledu. První herecká liga samozřejmě neselhává a potěší i nekompromisní zametení s některými postavami. Po dlouhé době jsem si ale u filmu řikal, že to mohlo být klidně i delší. Přece jenom stopáž něco málo přes 90 minut je u podobného tématu s tolika zajímavými příběhy trochu málo a některé postavy tak dostanou příliš málo prostoru a jejich příběhy vyšumí do ztracena (hlavně u Marion Cotillard). 80% (03.01.2012)