Šílený Max: Zběsilá cesta

Irituje mě, když někdo tvrdí, že má tenhle film jednoduchý scénář - nebo že dokonce žádný scénář ani nemá a že to je jen o tupý cestě z bodu A do bodu B a zpátky. Ve skutečnosti je ten scénář mimořádně chytrý, což teda logicky vyplývá i z těch detailních storyboardů, který filmu předcházely. Příkladem chytrosti scénáře budiž to, jak se skrz celý film nástroje útlaku měněj v nástroje osvobození – takže třeba řetěz mezi Maxem a Nuxem má na začátku filmu negativní význam, jelikož je svazuje, zatímco v pozdější části filmu má pozitivní význam, jelikož skrz řetěz vytáhnou zapadlý kamion. To samý krev, která má na začátku negativní význam, jelikož Max napájí Nuxe, zatímco posléze má pozitivní význam, když Max napájí Furiosu. Nebo první výměna pohledu mezi Furiosou a Maxem při honičce na začátku, kdy je Max ještě přikurtován k autu Nuxe a Furiosta po něm hodí takový soucitný pohled, a posléze tatáž výměna pohledu mezi stejnými postavami na konci, kdy naopak háže Max ze svýho auta soucitný pohled na zraněnou Furiosu. Dál tu je tisíce všelijakých pozoruhodných detailů, třeba ten feministický rozměr nebo symbolika masek u záporáků (Bullet farmer je orál-anální sadista, People eater orální lidožrout, a Joe anální shromažďovač mléka, ženských a dětí). Osobně si myslím, že takhle zdánlivě jednoduchý filmy, ale s obrovským přesahem a symbolikou, jsou lepší než ty, který mají zahuštěný děj všelijakým hnojem, ale bez přesahu a nějaký možnosti výkladu. A přesto vám bude řada lidí tvrdit, že je tenhle film o tupý cestě z bodu A do bodu B a zpátky – ano, mrdání je taky o tupým pohybu tam a zpět, a přesto kolem toho postavil Freud novou epistému. ____ Tenhle film má jednu zvláštnost, a to tu, že auta tu jedou pořád rovně. Skoro se tu nezatáčí. Auta tu tím připomínají pohyb kamery, která, je-li na kolejnicích nebo přímo na ramenu nějakýho SUV džípu, taky jede rovně, a jenom otáčí objektivem za svým cílem podobně jako řidič svýma očima. Takže to, co ty auta zabírá, tedy kamera, si je principiálně dost podobný. Oboje se zrcadlí. Jinými slovy namísto toho, aby ten film stavěl na vztahu divák/film, staví na vztahu kamera/film. To je celkem unikátní věc, protože vztah divák/film provází snad každý film a vlastně celý dějiny kinematografie, jelikož se všichni pořád ohlížejí na diváka, aby se správně identifikoval s postavami a vpil se do děje atd. atd., mimo to podle řady myslitelů můžeme film chápat jako médium, které v některých případech slouží jako velmi sofistikovaná reprezentace lidské mysli, vzpomínek, představa a kdoví čeho ještě, jinak řečeno filmy jsou vlastně takový „stroje na vědomí“. A právě proto je nutný ocenit, že tenhle film namísto toho, aby zrcadlil diváka a film, tak zrcadlí kamery a film, respektive kamery a auta. Když to trochu zveličíme a hodíme do metafory, tak tohle zrcadlení rovněž připomíná později s oblibou tradovanou souvislost filmové kamery s dějinami automatických zbraní („transport obrazů pouze odráží transport nábojnic“). Faktem nicméně je, že v tomhle filmu to zrcadlení má ryze praktický reálný rozměr, jelikož kamera na kolečkách nebo na ramenu SUV džípu odpovídá autu, a honičky tu zabírají značnou část stopáže. Ostatně je chyba zrcadlit přímo diváka, je to takový přímočaře tupý, a je naopak dobrý se k tomu divákovi dostat oklikou. Koneckonců ti největší režiséři, a to mají společný všichni do jednoho, na nějakýho diváka kašlou, a řídí se zásadně vlastní intuicí, jak je patrný třeba z publikace Lekce filmu od Tirarda, kde se na tom všichni nezávisle shodují. ____ Takže abych to shrnul, tenhle film stojí na zrcadlení. Jednak se tu zrcadlí ta tzv. cesta tam a zpět, ale s tím, že druhá půlka je odlišná od té první v různých chytrých detailech (řetěz, darování krve, výměna pohledu atd., viz výše). Není to prostě nudná symetrie, ta funguje tak maximálně v kulturistice, kde je nutný mít dokonalý souměrný tělo, tady jsme ale na poli umění, kde jsou různě chytré asymetrie a variace žádoucí, viz slavná Mona Lisa, kde krajina nalevo a napravo od portrétované ženy také není zcela symetrická, ale lehce pokřivená, jakoby se odrážela v rozbitým zrcadle. Za druhý se tu zrcadlí nikoliv divák a film, jak je běžný, ale kamera a film, ve smyslu toho, že pro filmovou kameru je velmi přirozené a je to rovněž velmi filmové a dobře to vypadá, když kamera jede po kolejnici nebo na ramenu nějakýho SUV džípu a rozhlíží se kolem – připomíná tím auto. A tenhle film je jak známo taková jedna velká honička. Právě kvůli tomuhle zrcadlení kamery a aut jsou podle mě honičky v tomhle filmu tak intenzivní a esenciální – a až sekundárně kvůli choreografii, storyboardům či režii, byť samozřejmě nepopírám, že na tomhle filmu dělali mimořádně talentovaný lidi. ____ Kino 6x (sám, s Filipem, znova s Filipem a s Tomášem, s Monikou, s Barborou, s Pavlou) (19.09.2015) (méně) (více)

Bude to znít jako stařecké mrmlání, ale takovéhle filmy se prostě dneska už netočí, a právě v tom lze hledat klíč k zaslouženému unisono nadšení, které "Fury Road" provází. Nový "Šílený Max" představuje se zázemím dnešních technologií realizovaný film z dávno minulé éry - stylem vyznívá jako esence osmdesátkových australských brakovek rozprostřená do podoby epické fresky po vzoru vrcholu éry autorského Hollywoodu sedmdesátých let. "Fury Road" prostě je Millerova "Apocalypse Now" či "Heaven's Gate". V propagační kampani neustále zdůrazňované přízvisko "vizionářský režisér" tentokrát nebylo planou floskulí, ale adekvátním konstatováním, a to ve všech významech slova. Miller se ukazuje nejen jako tvůrce s do detailů promyšlenou vizí, ze které spřádá portrét osobitého a do nejmenších detailů promyšleného postapokalyptického světa, ale současně jako tvůrce zcela propadlý své blouznivé vizi, jejíž záře je současně pohlcující i fascinující. Proto také ačkoli je "Fury Road" stejnou mírou variací původní trilogie i jejím pokračováním, zůstává bytostně osobitá a solitérní. A tak ačkoli fanoušci budou identifikovat různé podobné prvky mezi trilogií a novinkou, film se nikdy nevydá cestou moru současné popkultury, quotespottingu. Není tu žádná recyklace, žádné pomrkávání na fanoušky, žádné odkazy k jiným filmům a popkultuře, ba dokonce ani žádné franšízové elementy. "Fury Road" není exkluzivní a elitářská jako soudobé blockbustery, které podkuřováním různým diváckým segmentům vytvářejí enklávy pravověrných. Miller do naondulovaných a přesofistikovaných vod soudobého mainstreamu vypustil svou běsnící bestii, která si s hřmotem pekelného stroje razí cestu přes všechny poučky o návycích cílových publik, komerční trendy, producentský kalkul a vůbec se neohlíží na to, jak vypadá soudobý blockbuster a co v něm údajně funguje a proč. Film stejně jako jeho svět je současně rozklížený, vyšinutý a přesto zcela koherentní a funkční. Archetypální tříaktový koncept vyprávění je zde převálcován jednou permanentní konfrontací a non stop vypětím (až pak první záběr, kde postavy nejsou v pohybu, či bezprostředním ohrožení a jen spolu mluví, působí jak z jiného světa). Z útrob zdegenerovaného macho žánru akčního filmu vyrůstá matriarchátní podobenství, kde mužské figury překvapivě stojí ve vedlejší roli. A to vše je zasazené do pulzujícího světa, který nenahlížíme zvenku, ale jsme do něj vrženi a mimoděk, doslova na okraji zorného pole zatímco nás postavy ve frenetickém tempu nesou dále, nahlížíme jeho praktické fungování, ale především jeho komplexní mystiku, která vzešla ze všudypřítomného šílenství a bolesti. Miller v jednom rozhovoru uvedl, že měl rád onen pocit, kdy jako malý vyšel z kina a připadal si, že vylezl z horské dráhy a že se na ni chce hned vrátit. Zatímco sezónní blockbustery posledních let se přes diváky jen přehnaly, ale záhy z nich zůstala jen matná vzpomínka na horizontu, "Fury Road" diváky v plné rychlosti nabere a stejně jako hlavního hrdinu je paralyzované a vystrčené před kapotu prožene vřavou vize svého tvůrce. Jestliže postapokalypsa dříve vháněla novu krev do žil archetypálním hrdinským příběhům a pachuť dávno minulé a časem odváté éry westernů či rytířských příběhů nahrazovala opojným příslibem, že právě v budoucnosti s pádem civilizace znovu přijde doba hrdinů (podrobněji zde), pak "Fury Road" ve zkáze světa stejným způsobem znovunastoluje platnost mytologického eposu. Ačkoli zdejší vyprávění vykazuje styčné body s Iliadou a Odysseou, současně svou matriarchální rovinou odkazuje ještě k dávnějším tradicím. Ačkoli pak evidentně podrývá machismus a patriarchát, současně při tom v souladu s řečenou revitalizací archetypů přináší oslavu hrdinství a mužnosti. Jejich zdejší podoba ovšem není toliko klasická, nýbrž stejnou mírou mýticky absolutní ale i postfeministicky komplexní. Když utichne ryk motorů a rozplyne se kouř z výbuchů, ukáže se tragičnost i paradoxnost heroismu nejen Maxe, ale především druhého hlavního hrdiny, jenž se poblázněn mýtem patriarchátu hnal jako běsný vlčák války vstříc branám Valhaly, ale opravdového hrdinství dosáhl až když se oprostil od otcovské figury a přijal role pomocníka a ochránce po boku matek. Neméně komplexně „Fury Road“ pojímá i ženy, které zde po vzoru legendárních matriarchátních společenstev zosobňují nejen život a plodivou či regenerativní sílu, ale také vystupují jako bojovnice. Při tom ale nejsou omezené na jednorozměrný ideál drsňáckých bohyň války. Stejně jako mužské postavy mají každá svůj vlastní příběh a motivace, jež jsou v náznacích patrné z vyprávění, a právě ty podmiňují jejich hrdinství, které je díky své uvěřitelnosti a motivovanosti o to působivější. --- k dalším aspektům filmu viz recenzi pro Cinepur (16.05.2015) (méně) (více)