Sebevražedný oddíl

Nejprve velké nadšení, ovšem pak nám ty barevné balónky cestou z poutě postupně popraskaly. Revoluce to není, průšvih ale rozhodně také ne. Komiksy DC, které chtě nechtě zaostávají za Marvely, posílají k záchraně světa partu pochytaných antihrdinů. Svět je v šoku, Superman je mrtvý, nápad od tvůrců je velmi slušný. Jenže ve finále jim asi někdo zakázal experimentovat. Dostali neuvěřitelný balík peněz, ale režisér David Ayer, který bez zbytečného přikrášlování natočil Železná srdce, Patrolu i dle mého nedoceněnou Sabotáž, zůstal někde na půli cesty. Do příběhu, který i sám napsal, nacpal co nejvíc šílených postav, které si ovšem mezi sebou trestuhodně ukrajují prostor. Někdy to nevadí, jindy výrazně. Když sleze z plátna Margot Robbie v síťovaných punčochách, která byla Jokerovou psychiatričkou, začneme ji hledat. Sadistické a nevypočitatelné koťátko téhle talentované blondýně, která v divočině Vlk z Wall Street omámila i DiCapria, sedlo dokonale. Ostrostřelec stále cool chlapíka Willa Smithe je rovněž zajímavý, další postavy už krapet postrádají vývoj a divákův zájem. Důvod „selhání“? Marvel měl za těch několik let čas pracovat se svými poklady. DC neuvěřitelně zhušťuje a chce všechny náboje vystřílet do jednoho bijáku. Ale končí jen u velkých ambicí. Klidně bych si dokázal představit film jen s dvěma výše uvedenými. A Jokerem, který by dostal víc prostoru. Každý z pánů tuhle ikonickou postavu pojal po svém, Heath Ledger byl fenomenální, ale obávám se, že Jared Leto nejvíc doplatil na to, že se stříhalo. Nolan a jeho tým se Ledgerem a jeho pojetím téhle démonické postavy vyloženě chlubil, tady s ním divákům moc naproti nejdou. Akce je přehledná, ale úplně mě nestrhla. Atmosféra nakonec jo, ale ve výsledku bych byl hlavně drsnější. Vykašlal bych se na „tolik fantasy“, přidal bych akci v ulítlém a eRkovém stylu, abychom se přiblížili živočišnému pojetí z Patroly. Ta se nebála ničeho. (10.10.2016)

Mohlo to byť úžasné. Ale nebolo. Niektoré pasáže sú vynikajúce, rovnako ako casting, soundtrack alebo niektoré konkrétne scény. Má to diabolské tempo, takže nuda nehrozí, ALE.....ten film je absolútne režijne a scenáristicky nesústredený a čo je horšie podliezavý. Záporácka aura nefunguje, všetci sú skôr klasické kladné postavy robiace hrdinské činy. A čo je najhoršie, sú totálne nevyužité, čo zamrzí hlavne u vyložene tragického Jokera. Mnoho scén vôbec nie je pripravených a hlavná zápletka je absolútne dramaturgicky odfláknutá. Takže vlastne vôbec nevieme o čo a prečo a s kým sa bojuje. Respektíve vieme, ale emočne to absolútne nefunguje.Aj napriek tomu sa na to minimálne prvú poldruha hodinu dobre pozerá a baví to. Ale s nástupom poslednej tretiny sa všetko presúva do kvalitatívnych vôd Káčera Howarda alebo Warcraftu. Je to celé preplácané, nefunkčné a občas si to žiada facepalmy. Je to obrovská škoda a vzbudzuje to pocit neuveriteľne nevyužitej príležistosti na trochu inú komiksovku. Stále je to však sympatickejšie ako filmy z MCU aj napriek tomu, že to nedosahuje ich jemne nadpriemerných kvalít. Mohla to byť drzá, originálna a štýlová žánrovka, takto ostal zameniteľný priemer s obrovským potenciálom, využitým sotva z polovice. Veľká škoda. 5/10 (06.08.2016)

Klasicky perfektní efekty a vlastně i velice zdařilá režie, která z některých momentů těží maximum a to např. i za skvělého využití hudby. Bohužel scénář je slabý, a to obzvlášť ve své druhé polovině. Úvod, neboli představení postav je stylový a zábavný, jeden by skoro vzpomenul na Deadpoola, avšak jakmile se přiblížíme k vlastní zápletce, začne tragédie. Z prstu se vycucá random záporák, jedna zdlouhavá, šedivá lokace a série přestřelek, které mohou výstit jen jediným způsobem. Také mi vadilo, že film nebyl dostatečně odvážný, aby hlavní hrdiny vykreslil skutečně jako (bývalé) padouchy, opět je zdůrazněno, že každý je vlastně v jádru velice hodňoučký... Jinak ale stále nadprůměr a rozhodně pokořitel filmů jako Batman vs Superman, X-Men: Apokalypsa... 6/10 (07.08.2016)

Nemohu tvrdit, že by čarodějnice jako z béčkového osmdesátkového fantasy byla tím, co mi v současných komiksových filmech scházelo. Ve skutečnosti jde o zcela zaměnitelného DC zlosyna, který chce zničit svět zkrátka proto, že může. Inovativní už dnes není ani (nechtěné) stvoření zlé Enchantress těmi, kteří by svět měli chránit (čímž je hned zkraje prozrazena pointa filmu – spolupráce s padouchy se vám může vymstít). Zaměnitelná je většina prvků, které Ayer bez ladu a skladu, byť s jistým citem pro rytmus, míchá dohromady. První hodina působí jako zhuštěná rekapitulace desetidílného seriálu – samá expozice, žádný vývoj. Druhá je časoprostorově trochu sevřenější superpadoušskou variací na válečné filmy à la Tucet špinavců a westerny typu Divoké bandy (včetně fatalistického dialogu před finálním střetnutím, ovšem bez podstatnějšího vývoje vztahů mezi postavami nebo schopnosti navzájem spolupracovat). Přestože prolog naznačuje, že protagonisty vyprávění budou Deadshot a Harley, jejich soukromá dramata (vztah k dceři/Jokerovi) vyprávění nepopohánějí, ale pouze zpomalují, neboť mají minimální dopad na směřování děje. Joker, který vypadá jako gotik, jenž vysadil antidepresiva, a vzbuzuje více soucitu než znepokojení, se vždycky jen objeví, napáchá trochu škody a zmizí. Podobně jako navracející se bossové v některých počítačových hrách, jimiž se Ayer zřejmě inspiroval, když za běhu (jak to alespoň působí) vymýšlel a látal zápletku. Kdyby Jokera nebylo, nic se nezmění. Stejně zbytečný a nedomrlý je celý film, který si sice hláškujícími postavami, našlapaným soundtrackem a mírně psychedelickou vizuální stylizací dokáže získat a udržet vaši pozornost, ale ve výsledku jde jen o dvě hodiny rozptylování hlasitými pestrobarevnými atrakcemi bez vážnějšího zaujetí. 55% (04.08.2016)

Nezapomeňte, jsme padouši... Tož já mám dojem, že zapomněli docela dost. A ta nejdůležitější věc ze všech, nejdůležitější, ta, co mě štve nejvíc, ta, co mě naštve hned na začátku a už mě to nepustí až do konce: Když už ve filmu chcete používat písničkový soundtrack, tak do těch písniček nekecejte! Když se rozhodnete použít skladbu jako vyjadřovací prostředek, nechte ji vyjadřovat. Když pustíte písničku jako první věc, která je ve vašem filmu slyšet, uvádí ho, navozuje náladu, nastavuje pravidla, nechte ji hrát bez přerušování delší dobu než nicotných patnáct vteřin. Nezeslabujte mi House of the rising sun, sotva začala působit, abych místo toho slyšela někoho říkat: -"Čas na polívku. Večeře. Floyde, pojď ke dveřím." -"Jenom kamarádi mi říkají Floyd." Vážně byla tahle dialogová výměna tak zábavná, potřebná, originální a poutavě provedená, že si zaslouží překrýt megamocný časoprostor manipulující tajná přání vyjevující baryton Erica Burdona? Nemyslím si. Nekecejte mi do mojí hudby. Nedělejte to. Ne. A jenom úplný šílenec a sebevrah (sic!) takovému barbarskému zacházení podrobí v jednom filmu dobrých dvacet tři písniček. Hanba. Hanba. Hanba. (05.12.2016)