Život po životě

Film se nijak hloub nezaobírá otázkou "Co je po smrti", jak by se na první pohled mohlo zdát-jde o příběhy tří lidí, které nějak zasáhla smrt. George se umí spojit s mrtvými lidmi, malý Marcus přišel o své dvojče a tak se snaží najít odpovědi a novinářka Marie málem zemřela při ničivém tsunami. Strašně se mi líbila prostředí měst San Francisco-Londýn-Paříž a konečné střetnutí v Londýně. Nejsilnější příběh je určitě ten o dvojčatech, u toho jsem prolila vodopády slz od začátku až do konce filmu:) Žádné nudné pasáže jsem nepostřehla a konečně jsem se ani jednou nedívala na čas. Všimla jsem si, že většina kritických ohlasů je od fanoušků Clinta Eastwooda a porovnávají Hereafter s jeho předchozími filmy, což je obrovská škoda, protože je kvůli nim hodnocení takové jaké je:) Já Eastwooda nemusím a z tohoto počinu jsem naprosto nadšená, doporučuji. (07.06.2012)

Život po životě určitě není film pro každého (tedy ne snad že by Clint Eastwood dříve takové točil). Je to tiše dramatický příběh plný emoci, civilní, lidský, konejšivý... Tak nějak se mi zdá že o posmrtný život, záhrobí a navazování kontaktu s druhou stranou v něm jde až v té úplně poslední řadě. Vlastně mám chuť ho přirovnat ke Spielbergovým Blízkým setkáním třetího druhu, akorát s výměnou mimozemšťanů za nebožtíky. Ve filmu je řada nesmírně působivých scén všeho druhu (jen namátkou skrývání se před sociálkou, ochutnávání jídel s páskou na očích, obcházení médií - podvodníků, samozřejmě také úvodní vlna...) a každý z těch tří příběhů dokáže upoutat a zaujmout. Konec je vyloženě krásný. A nevadí mi, že je to čistočistý happyend bez jakéhokoliv otazníku. (14.12.2014)

Scénář jak od patnáctiletého dítěte s omezeným pohledem na svět. Film, který neví, co chce vlastně sdělit, kam a jak se ubírat, a postrádá přesah (který mám u eastwoodovského formátu právo čekat). Bylo by úplně jedno, kdyby trval 90, nebo 200 minut. Jenže co je nejhorší, ono to docela příjemně uteče a moc dobře se na to dívá - což může mít řadu příčin a žádná z nich nemá blízko k objektivitě. Těžce hodnotitelná vynikající průměrnost. (28.02.2011)

Po dvou velice silných filmech (Gran Torino a Invictus) přichází Clint s Hereafter a mnohé doslova šokuje. Někoho v pozitivním slova smyslu, někoho v negativním. Já se řadím do té první skupiny příjemně překvapených a vcelku spokojených diváků. Jistě, i pro mě to byl ze začátku šok, že zrovna Clint se chopil tohohle tématu (ale pak si uvědomíte, kolik mu je, a není to zas tak neuvěřitelné) a přiznám se, že zpočátku mě příběh té Francouzky moc nebavil. Ale v druhé polovině filmu, kdy se začaly linie spojovat, tak jsem zjistil, že tenhle film je sice nenápadný, ale docela chytrý. Trošku mě zamrzel fakt, že Bryce Dallas zde byla sotva deset minut (a že jí to s těmi zrzavými vlasy sluší!) ale jinak si myslím, že Hereafter vůbec není takový průser, jak by se podle hodnocení některých uživatelů mohlo zdát. A říkat tomuhle „propad" a ještě „Shyamalanova formátu“… to je trochu silná káva, kterou si Clint nezaslouží. 80 %. (15.03.2011)

Jednou tam musíme všichni. To si řekl Clint Eastwood a natočil film o lidech, kteří zažili setkání se záhrobím. Ocitnout se na druhé straně je téma fascinující, ale Eastwood ho doslova prohospodařil za vydatného přispění ledabylého a povrchního scénáře Petera Morgana. Matt Damon hraje muže, který po operaci v dětství získal psychotronické schopnosti. On to však nebere jako dar, ale jako prokletí. Dokáže navázat spojení se zemřelými, promlouvat s nimi a jejich vzkazy předávat jejich živým příbuzným. Stačí mu na to jen chytnout živého člověka za ruce, a hned je spojení s nebožtíkem navázáno. Jenže to je za dvě hodiny asi ta nejdramatičtější scéna, jakou ve filmu uvidíme. A rozjezd s vlnou tsunami je přitom tak slibný a je to nejlépe natočená katastrofická scéna, jakou jsem kdy ve filmu viděl. A pak už nic. V klinické smrti se asi ocitla i většina herců na place. Damon hraje, jak kdyby ho opakovaně v karavanu probírali a polévali studenou vodou po bujarém večírku a on si protíral obličej a před budícími asistenty říkal " aha, jo já vím, já bych chrápal až bych brečel, ale musím jít hrát". Bryce Dallas Howard, která už dávno neplatí za ošklivku a dceru ošklivého režiséra sice hraje ze všech nejlépe, ale výskyt její postavy je záhadnější, než to co nás čeká po smrti. S rovnými vlasy a nalepenými řasami připomíná modelku, která krátce nevysvětlitelně navštíví kurzy vaření, kde se seznámí s Damonem, a ten pak s ní udělá seanci, a ona pak stejně nevysvětlitelně z filmu zmizí a už o ní nepadne jediné slovo. Cécile De France jsem v roli moderátorky posedlé zážitkem z klinické smrti ani nepoznal a hlavně její postava byla neskutečně otravná a jen brzdila děj. Další postavy byly tak hrozné, že nemá smysl se o nich rozepisovat s čestnou výjimkou Jay Mohra, který psychotronikova bratra hrál dost přirozeně. Tempo filmu bylo ubíjející a přesně symbolizovalo vláčně se pohybujícího Eastwooda tentokrát (díky bohu) jen za kamerou. Tam asi v přestávkách trénoval skoky do rakve, a proto si usmyslel na sklonku života natočit film s tématem o životě po životě. Jenže vůbec nic v něm neřešil, nic jsem se nedozvěděl, zajímavé téma to nikam neposunulo a přišlo mně, že film se věnuje všemu, jenom ne a ne se s vervou pustit do toho hlavního. Na co pak tento film vznikl?! A ani se už nedivim, že propadl a naopak se divím, že soudnosti pozbyli Spielberg s Marshallem jako producenti. Povrchnější a nudnější film obsahující jednu vynikající, a tak trochu samoúčelnou scénu se tsunami, se jen tak nevidí. Pane Eastwoode jen tak dál. Točíte krásně povrchní filmy na usnutí. Nasedněte do toho Vašeho Gran Torina a odjedtě už někam do prdele. 40% (10.03.2011)