Život po životě

Jednou tam musíme všichni. To si řekl Clint Eastwood a natočil film o lidech, kteří zažili setkání se záhrobím. Ocitnout se na druhé straně je téma fascinující, ale Eastwood ho doslova prohospodařil za vydatného přispění ledabylého a povrchního scénáře Petera Morgana. Matt Damon hraje muže, který po operaci v dětství získal psychotronické schopnosti. On to však nebere jako dar, ale jako prokletí. Dokáže navázat spojení se zemřelými, promlouvat s nimi a jejich vzkazy předávat jejich živým příbuzným. Stačí mu na to jen chytnout živého člověka za ruce, a hned je spojení s nebožtíkem navázáno. Jenže to je za dvě hodiny asi ta nejdramatičtější scéna, jakou ve filmu uvidíme. A rozjezd s vlnou tsunami je přitom tak slibný a je to nejlépe natočená katastrofická scéna, jakou jsem kdy ve filmu viděl. A pak už nic. V klinické smrti se asi ocitla i většina herců na place. Damon hraje, jak kdyby ho opakovaně v karavanu probírali a polévali studenou vodou po bujarém večírku a on si protíral obličej a před budícími asistenty říkal " aha, jo já vím, já bych chrápal až bych brečel, ale musím jít hrát". Bryce Dallas Howard, která už dávno neplatí za ošklivku a dceru ošklivého režiséra sice hraje ze všech nejlépe, ale výskyt její postavy je záhadnější, než to co nás čeká po smrti. S rovnými vlasy a nalepenými řasami připomíná modelku, která krátce nevysvětlitelně navštíví kurzy vaření, kde se seznámí s Damonem, a ten pak s ní udělá seanci, a ona pak stejně nevysvětlitelně z filmu zmizí a už o ní nepadne jediné slovo. Cécile De France jsem v roli moderátorky posedlé zážitkem z klinické smrti ani nepoznal a hlavně její postava byla neskutečně otravná a jen brzdila děj. Další postavy byly tak hrozné, že nemá smysl se o nich rozepisovat s čestnou výjimkou Jay Mohra, který psychotronikova bratra hrál dost přirozeně. Tempo filmu bylo ubíjející a přesně symbolizovalo vláčně se pohybujícího Eastwooda tentokrát (díky bohu) jen za kamerou. Tam asi v přestávkách trénoval skoky do rakve, a proto si usmyslel na sklonku života natočit film s tématem o životě po životě. Jenže vůbec nic v něm neřešil, nic jsem se nedozvěděl, zajímavé téma to nikam neposunulo a přišlo mně, že film se věnuje všemu, jenom ne a ne se s vervou pustit do toho hlavního. Na co pak tento film vznikl?! A ani se už nedivim, že propadl a naopak se divím, že soudnosti pozbyli Spielberg s Marshallem jako producenti. Povrchnější a nudnější film obsahující jednu vynikající, a tak trochu samoúčelnou scénu se tsunami, se jen tak nevidí. Pane Eastwoode jen tak dál. Točíte krásně povrchní filmy na usnutí. Nasedněte do toho Vašeho Gran Torina a odjedtě už někam do prdele. 40% (10.03.2011)

Nijak zvlášť ma tento film nezaujal a to kvôli deju, ktorý je pre mňa čistý nonsens. Tiež tempo filmu ide moc vlažne až pomaly čo filmu vôbec neprospieva, ale na druhú stranu musím pozdvihnúť vizuálne efekty na ktorých si dali tvorcovia záležať a čo v konečnom dôsledku zdvihlo moje hodnotenie na 55%. (31.03.2011)

Dobrou noc, Jasi... Když koukám na některá zdejší hodnocení, tak nabývám dojmu, že spousta lidí tento film vůbec nepochopila. Jejich škoda. Clint Eastwood přichází po Invictus s dalším těžkým kalibrem a pohrává si s myšlenkou posmrtného života. Jeho precizní režie a krásná hudba, kterou opět sám zkomponoval, jsou spolu s hereckými výkony (Damon, De France) nejsilnější stránkou tohoto krásného příběhu tří lidí, které zasáhla tragická událost, jenž je má nakonec spojit dohromady. Například srdceryvná scéna malých dvojčat na ulici je neskutečně emotivní a to jsem ještě netušil, že druhá polovina filmu, je takových okamžiků plná. Obrovský filmový zážitek a jeden z nejsilnějších Eastwoodových snímků vůbec. (17.03.2011)

Clint Eastwood chce říct všechno a i přes velmi střídmé tempo nakonec říká sotva polovinu. A podobně polorozpadlý nápad v jeho novodobé éře nepamatuji. Chápu všechny nálady a veškeré dějové linky mi krásně jdou dohromady, ale nechápu, proč je na čistě filozofické drama potřeba přes dvě hodiny, ve kterých je skoro polovina stopáže jen pozvolným dialogovým stepováním. Hereafter má sílu v jednotlivých scénách (úvod, metro a vaření), ale jako celek bohužel prošumí. (15.09.2011)

Z tohto filmu mám rozpačité pocity, pretože mám dojem, že v Eastwoodovom pojatí je ústredná téma potlačená do úzadia a na povrch opäť vystúpili medziľudské vzťahy, ktorým ale chýba väčšie zaujatie. Život po živote je len radou dlhých, chvíľami nezaujímavých dialógov, ktoré sa náznakovo dotýkajú motívu života po smrti. Typická eastwoodovská "naťahovanina", ktorá mi pri iných jeho filmoch neprekáža, no tento námet si jednoducho zaslúžil väčšie rozpitvanie, nie len prepojenie ľudských vzťahov na štýl Allena alebo Inarritu. Pekné, celkom tragické osudy postáv mi, bohužiaľ, po čase vyšumia z hlavy vďaka monotónnemu režisérskemu pojatiu (kto očakáva klasickú dialógovú drámu, môže byť spokojný, osobne ma viac zaujala dejovo pohotovejšia snímka Hráči so smrťou s Juliou Roberts). Pochváliť ale musím skvele natočenú, mrazivú úvodnú sekvenciu tsunami a herecký výkon Damona, ktorý je dobrý všade, kde sa objaví. (17.08.2011)