Vyprávěj

Napřed jsem si říkal, že šedivé socialistické Československo nebylo tak pestrobarevné, aby měl každej v rodině a mezi přáteli zároveň legionáře, emigranty, disidenty, estébáky, restituenty atd. Pak jsem se ale zamyslel… můj pradědeček byl legionář, tátův nejlepší kamarád utekl v 68. roce do Mnichova, máma má slovenskou národnost, osobně znám ostatně i dva spolupracovníky StB. Ale tyhle fakta jsem vždycky vnímal tak nějak odděleně a teprve seriál Vyprávěj mě přiměl uvědomit si to všechno v souvislostech. Největší romány píše život a Vyprávěj se toho zhostilo velmi slušně. Cestou na tenký led je samozřejmě široké časové rozpětí a stárnutí hrdinů. Zatímco u Svatopluka Skopala a Romana Vojtka aspoň přibývají šediny, dámy Kerestešová, Freimanová nebo Adamovská stárnou jen drobnými obměnami účesů. Alžbeta Stanková, ta se nesrala ani změnama účesů. Naopak, Jana Šulcová, kdysi vyhlášená elegantní kráska, je od druhé do páté řady furt stejně stará bába. Nemluvě o postavě Honzy Dvořáka, na níž se sice vystřídalo několik herců, ale v době, kdy měl nejvíc růst, vypadal několik let stejně. Vyprávěj jako celek má přestřelenej počet dílů a časem přestane bavit. Klidně mohl seriál skončit úmrtím babičky (Nina Divíšková), která je jako výborná glosátorka půvabnou nití celým dějem a pak už evidentně chybí. Je to znát i v původně pečlivé výpravě, kdy si kamera užívá detailní záběry na vycizelované dobové vybavení kuchyní a kanceláří. Léta po roce 1989 jsou už ztvárněna překotně a narychlo, navíc se zbytečně vypíchnutými dobovými reáliemi (díl Skořápkáři). Tady tvůrci zjevně došli k závěru, že 90. léta se v reáliích ode dneška už moc neliší, což je samozřejmě omyl. Devadesátá léta v módě, oděvních doplňcích i předmětech každodenní potřeby byla naprosto strašná, což je tady nedobře zamaskováno cvrkotem doby, kdy lidi žili hodně politikou a podnikáním. Vyprávěj jako celek snese přísná měřítka, má silnej rodinnej příběh s přesahem do řady výbornejch vedlejších postav (člověk snese i tu obehranou Žilkovou). Emocema našlapaný scény i dobře napsaný vtipný dialogy plus nenásilné dějové zvraty stále dokazující, že svět je malej. Ale když už má něco 115 dílů, čekal bych pompézní a efektní závěr. A tady mladej Matěj Dvořák sedí u komplu a pronáší úplně hovadskou větu. Tak jo. (17.01.2014)

V přemíře naprosto otřesných seriálů, které na nás televize valí čím dál tím víc a zapleveluje jimi hlavní vysílací čas tak chytře, aby nemusela dávat obstojné snímky, si troufám tvrdit, že tenhle je poměrně koukatelný. Ano, stálo mě to poměrně hodně volného času, abych se dostala na konec třetí řady, ale jako oddychový čas, kdy vlastně leckdy stačí pouze poslouchat, to docela šlo. Rodina Dvořákových je poměrně slušně namíchaná, Babička Alžběta mě brala od prvního dílu a ještě víc jsem si oblíbila postavu Miládky, kterou hraje Bočanová. Ono, napsat po 15 minutách prvního dílu, že jsem to vypla, páč je to s*ačka, a napálit tomu odpad, to chce odvahu. Historicky poměrně věrné, herecky zdatně obsazené a pro mě to má vcelku i děj, seriálový, ale děj. To bude ale zřejmě tím, že to seriál je. Stejně tak nemůžu říct, že by mě uráželo popsání režimu. No rozhodně méně, než například zpracování u Hřebejka s Jarchovským. (07.10.2012)

Nejsem přítel seriálů, tento mě výjimečně a trvale připoutal v pátek k TV. Tu dobu jsem také prožíval a jsem toho názoru, že seriál zobrazuje vcelku věrně problémy a radosti obyčejných lidí v době šedé totalitní moci, hektické době revoluční i hurá porevoluční. Vytvořeno s citem a bez dnes tolik oblíbené nadsázky pošpiňující jednu či druhou stranu. Prostě tak, jak jsem to cítil i já. Díky ČT1, díly si stále udržují objektivní pohled na tu kterou dobu s nadhledem. (21.01.2013)

Musim se priznat, ze prvni radu jsem videla jen sporadicky, ale sestrihovy dil me navnadil natolik, ze si pokracovani nenecham ujit. Pribeh samotny sice neni nic moc, ale kouzlo spociva v dobove atmosfere. Kostymy, ucesy, kulisy, hudba, navic retro vsuvky, to dela z tohohle serialu neco vyjimecnejsiho. Clovek si zavzpomina, jak treba jako dite nosil sponky s kopretinami a ucil se basnicku na Mikulase. (27.09.2010)

Sladkobolná nostalgická srágora o tom, jak se mám tehdá za Bolševika krásně žilo... Podává zcela překroucenej romantizující obraz doby, která ve skutečnosti vypadala úplně jinak. A v tom vidím poměrně zásadní nebezpečí. Jestliže se tady bude na Komanče soustavně vzpomínat jako na čas životních jistot, a dobu, kdy nás velkej soudruh sice utlačoval, ale "dalo se to vydržet" a kdo držel hubu a krok, ten se měl celkem dobře, může taková věc výrazně otupit paměť národa. A to není nikdy dobře. (Update: Debilizace se šíří! Sváteční slovo do nového roku 2011 na ČT opanovaly fiktivní postavy seriálu vyprávěj a neumělě blekotaly něco o potřebě lásky a souznění. Nechápu. Zcela a naprosto nechápu co měl tenhle výkřik do tmy znamenat. Gratulanty, kteří mají co říct, Tomáše Halíka nebo Ebena vystřídali vyumělkovaní retro-šašci "z šedesátých let" tupě opakující scénáristovy repliky. Tak tomu říkám HUNS...) (08.12.2010)