Jíst, meditovat, milovat

Julii Roberts jako herečku moc nemusím, ale je dobrá, svoji práci odvedla na jedničku. Tenhle film je pro lidi, kteří se cítí ve svém životě ztraceni, aby věděli, že nebloudí jediní. Souhlasím s tím, že cestování může člověku velice pomoct, chce to velkou odvahu, sním si taky o něčem takovém. Je to krásný film, ať si ho kritici propírají jak chtějí, krásný film plný lásky a rozhodně nabije člověka pozitivní energií. Děkuji (05.01.2014)

Opravdu jediná zápletka je tady jídlo! To si vážně mysleli, že mě bude bavit se dívat se na Robersku, jak jí a jí? Já jsem v tom nějaký hlubší význam "HLEDÁNÍ SAMA SEBE" nenašla - je to totiž povrchní film, tu hloubku mu jaksi zapomněli dodat! A taky by mě zajímalo, kde vzali tvůrci tolik odvahy konfrontovat ve filmu Američany (obezita sama - jim se jídlo ve filmu podsouvat nemusí) a Italy (uječený národ rádoby gurmánů) brr. 54% je ještě velice milostivých.. PS: druhou část filmu jsem už nezvládla, protože se to natahovala jako nepříjemná žvýkačka... (13.02.2011)

Jíst, meditovat, milovat je osobním příběhem Elizabeth Gilbert, která jen nechtěla žít podle formičky a nakonec si to přiznala a něco s tím udělala. To je tak nepopulární výchozí situace, že je jasné, že z toho nemůže být všemi milovaný film, protože některé story jednoduše bolí. Ať už pro to, že máte podobný osud nebo kamarádku, která by měla konečně zvednout zadek a udělat něco podobného, i kdyby to neznamenalo dojet až na kraj světa. Kniha je místy nesnesitelná, protože jde skutečně jen o tok myšlenek hlavní hrdinky, která radikálně mění svůj život za pět minut dvanáct, je sebestředná, ale samozřejmě jen v rámci nutnosti pudu sebezáchovy. Film je naopak díky Julče celkem zábavnou sondou do mysli mnohem univerzálnější hrdinky. Už proto, že tvář Julči dávno patří tolika různým hrdinkám, se kterými se podvědomě ztotožňujeme už tolik let. A hlavně, kdo jiný dokáže jíst tak smyslně špagety, jako ona, s tou svou obrovskou pusou? (04.09.2015)

Po těch letech, co uplynuly od mého prvního zhlédnutí filmu, se ledasco změnilo. Nadchlo mě to už tehdy, protože její styl života je mi blízký a podobný tomu mému. Dnes ale vidím, že Liz je mi podobná především povahou a myšlenkami. Její myšlenkové pochody při jídle v Itálii, začátcích meditace v Indii nebo hádky na pláži na Bali jsou až neuvěřitelně totožné s tím, jak bych se chovala (chovám) já. Je to celkem zajímavý a osvobozující pocit, kupodivu, když vidíte na plátně něco vám tak podobného. Tehle film mě vždy nakopne a ukáže mi, kým jsem a že tím člověkem jsem ráda. (09.07.2011)

To byl sakra dlouhej film, když už sem byla za půlkou, tak sem si už jen říkala, jestli to vůbec zvládnu dokoukat. Zvládla sem, a nesu trvalé následky nudy. Děj to mělo, natahovaný (a pro mě hrozně chaotický), který se dá shrnout v pár větách - šla to hledat tam a tam a tam, pak chtěla jít tam, ale zjistila, že to už našla tam. No, mají můj "obdiv", když tohle zvládli natáhnout na 2 hoďky a něco. (28.11.2010)