8 hlav šílenství

Nad nebetyčnou vypatlaností a neumětelstvím soudobých tvůrců český kinematografie zůstává rozum stát! Nezbývá než většinu času nevěřícně kroutit hlavou nad vyloženě debilníma malůvkama jak ze 2. třídy pomocný, do ktefých jsou chabě zasazení neherci (a modlit se, aby tomuhle nekonečnýmu utrpení byl brzo konec). Všechno na závěr korunuje mimoňská vypalovačka u závěrečnejch titulků... WTF?!!!! Jak se někdo může vůbec pod takovouhle sračku podepsat, někdo další jí přiklepnout finance a tím schválit do výroby a následně vůbec pustit do kin?! (20.02.2018)

Oj ty nesčastnyj nabljudatěl, što v žertvu žizň dolžen dať, etovo nikto nezaslužiť, eto jesť núžno pajebať!!! A teď sledujte, jaký mám fantastický cit pro rytmiku veledíla vylízaných ruských básnířek a dokážu ji skvěle vizualizovat: Prázdná, přeukrutně dlouhá chodba s dubovými parketami, po ní potácivě kráčí slizká neherecká lesba s dokonale koženým, existenciálně strnulým výrazem typu „Právě jsem viděla žalud!!!“, okovaným podpatkem klepe ve valčíkovém rytmu do podlahy, zasněně prstí obložení stěn a do ťukavého ticha této chodby smrti asi tak tisíckrát procítěně zazní onen osudově gradientní verš výše uvedené prudce lartpourlartové poémy – pajebať, pajebať, pajebať, pajebať, pajebať …. - každé další pajebať tišeji než to předchozí, přičemž každé desáté vkusně doprovodí hasičská kvarta Hóó-Řííí, zahraná na maximálně ohulené varhany. Och, také cítíte to fatální mrazení v klitorisu jako já, holky?! Tak, půlku scénáře mám hotovou, no a v té druhé jen strnulou lesbu stěhováci přenesou do kamenné kobky a na vymrzlý buzerplac, načež vesele „pojebáváme“ dál, až dokud vyděšenému divákovi hrůzou neslezou nehty, totálně nezdřevění prdel a uvaděč konstatuje mozkovou smrt. Na druhé straně ovšem klobouk dolů! Měla-li tato brutálně nehumánní forma audiovizuálního teroru přiblížit publiku pocity utrpení nepochopené jeblé piče ve stalinistickém lágru, povedlo se to fuckt na jedničku. Já trpěl jako zvíře a z fleku bych se místo něčeho takového raději okamžitě nechal deportovat do Gulagu na dvacet …, tak ne, bylo to vskutku úděsné zvěrstvo, takže na třicet let, a cítil bych se tam jako v ráji! Doufám, že to bylo jediné šlápnutí do hovna a další den popičovního festiválku mě z toho včerejšího ukrutného komatu probere. (01.05.2018)

A co že to je? Utrpení! Utrpení to bylo, ale pro mě. Šla jsem na toto dílo docela připravená, ale bylo pojato ještě hůř, než jsem čekala. Režisérka, ani herci dle mého názoru abslutně nedokázali sdělit to poselství, který měl film přinést a vybrat si Langerovou jako hlavní postavu, která to v podstatě celé táhne byl krok sakra vedle. Žádné dramatické prvky jsem bohužel neviděla, jediné velké plus je hudba Vladivojny, která tomu dala šmrnc. Nechci film nikterak shazovat, ale opravdu z toho vznikla chujovina na entou. (13.10.2017)

Osm hlav je vyprávěno filmařskou makarónštinou, která je ve výsledku srozumitelná, chvílemi překvapivě humorná v dobrém slova smyslu a chvílemi ve špatném. Nejde o přímočarou honbu za silným biografickým příběhem, což se mi líbí, ale na druhou stranu mě film nechal poměrně chladnou. Silněji než cokoli jiného ve mně rezonuje "odrhovačka" Lagernaja v podání Jevgenije Rubilina. Asi bych se nebránila druhé projekci – v jiném rozpoložení to třeba budu vnímat jinak. PS: Trochu podobný závan čehosi jako Hlava-ruce-srdce. (06.08.2017)

Opravdu velmi netradičně zpracovaný úsek života ruské básnířky a novinářky Anny Alexandrovny Barkovové. Pokud si myslíte, že jde o mainstream nebo klasickou komerci, tak na to rovnou zapomeňte.Není to klasický životopisný filmy, který můžete dnes a denně vidět v televizi. Není to film pro masy a popcornožrouty. Je rozdělen do osmi kapitol, které ve finále do sebe zapadnou jako puzzle. Finále se smějící se Annou nasadilo všemu korunu. Film je směsicí absurdit, deprese, schízičky a ironického až sarkastického nadhledu. Anna kolikrát něco plácne a tím to celé naprosto dokonale zazdila, ale mělo to smysl. Aneta Langerová byla dobrá. Zhostila se toho hezky. Občas se tvářila až moc zarputile a urputně, chvilkami jako debilek po náletu nebo pacient z Bohnic na vycházce v parku. Na začátku filmu jsem si myslela, že blbě slyším, protože jsem měla pocit, že Aneta Langerová je předabovaná Bárou Hrzánovou. Paní režisérka je buď to magor nebo velmi odvážná žena, když se s takovým zpracováním osudových událostí rozhodla jít na světlo boží a předložit ho diváckým vlčákům, kteří umí být velmi nemilosrdní a svou oběť uštvat. Musím před ní smeknout. Tohle zpracování mi sedlo přesně akorát. Podařilo se jí natočit film pro lidi, kteří mají v hlavě mozek a nebojí se ho kdykoliv použít k přemýšlení. Tenhle film jen tak nezapadne a to je dobře. Anetu Langerovou chci vidět i v dalších filmech. Viděno 21.10 v kině Radotín. (22.10.2017)