Star Trek: Do temnoty

Star Trek zbořil dobovou představu o space opeře se vší její naivitou a starými rituály a dravě vykročil vstříc mladé generaci i těm, co dosud stáli mimo svět stvořený Genem Roddenberrym. Vznikl zábavý blockbuster, moderní, dynamický, plný akce, soubojů, hlášek a napětí - prostě sympatická popkornovka pro masové publikum. Pokračování se nese v podobném duchu, jen hlášek a humoru ubylo, vytěsnil je patos a v několika případech i ryzí sentiment (ano, stateční kosmičtí hrdinové se za své slzy nestydí) a celkově snímek trochu ubral na lehkosti svého předchůdce. Na druhou stranu, o žádný neúspěch se nejedná, spousta dvojek tápe a kvalitám původního snímku se leckdy ani nepřiblíží. (Guy Ritchie by mohl vyprávět.) Velkorysá výprava, dechberoucí trikové scény, akce střídá akci a díky nasazenému tempu si divák ani nestačí všimnout logických děr a jednoduchosti příběhu. Tento druh velkofilmu ostatně není určen k rozjímání nebo přemýšlení, ale k rychlé konzumaci, a tuhle roli plní víc než obstojně. Celkový dojem: 80 %. (09.07.2013)

Můj nejvýraznější dojem z druhého "nového" Star Treku je ten, že si pro příště budu kvůli lens flarům na Abramsovy filmy snižovat jas obrazovky na polovinu:P Ale to je jen taková drobná technická. Jinak naopak platí, že nám Star Trek (krom výtečně vypointované úvodní scény) potemněl, a rozhodně mu to neuškodilo. Bohužel ale Abrams zase neukočíroval své tvůrčí ego (zvící jeho jméno nesoucího hlavního bitevního tanku), a do jednoho filmu nasadil jednak Khana Nooniena Singha, a jednak Robocopa:) Špatné je, že víc než dvě hodiny jsou v tomhle případě i přes účast řečených bijců tak nějak moc, a v poslední třetině filmu už nezbývá, než se uchylovat k největším klišé, oddalujícím rozhodující úder, a - u Abramse ovšem nijak nepřekvapivě - ignorování elementární soudržnosti vlastního výtvoru. Jak to upřesnit... Khan je na jednu stranu schopen pálit jednoruč od boku z těžkého laserového gatlingu (nebo co to bylo) a skákat na třicet metrů, ale když ho pak někdo vyzve na souboj hezky mano a mano, tak mu kupodivu první ranou neprošije lebeň skrz naskrz, ani mu nevykopne hrudní koš skrz záda, ale místo toho hopkáním po CGI samohybných kontejnerech a dalších vzdušných plavidlech při průběžném otloukání s nezdolnými flotilovými pronásledovateli zavraždí jinak dost sympatický film. Ale ruku na srdce, kvůli zhruba první polovině filmu, jejímž nejsilnějším bodem je Bruce Greenwood, bych se byl ochoten podívat klidně i víckrát. Takže to asi nechám na smířlivých 70%. (24.05.2016)

No, tak vám tedy opravdu nevím! Štíty nestálo zato vůbec vztyčovat, ani na chvíli mi u toho necuklo ve warpovém pohonu, na můstku bylo sucho a dřelo to, a všechny ty dokonalé vizuální duperele nevykompenzovaly scénář suchý jako výraz Leonarda Nimoye při sledování Battlestar Galactiky. Nepatřím sice k těm, co si doma lepí špičaté boltce a zachraňují na conech s ostatními otylými nerdy hvězdnou flotilu od klingonské invaze, nicméně u prvního filmu jsem si nadšeně leštil phaser. Po filmu druhém jsem vyloudil akorát tak hlasitý, hrdinný kapitánský Grk a s radostí zanechal posádku lodi Entršajs v šedivém průměru nehostinné galaxie pubertálních masturbantů. (22.08.2013)

Story o tom nejopravdovějším a nejpevnějším chlapském přátelství - a dechberoucí akční výprava do míst, kam by moc lidí vkročit nechtělo, jako menší bonus. Chris Pine dokazuje, že v okamžiku, kdy navleče žlutočernou kombinaci, uhraje absolutně všechno, Karl Urban tradičně vyjádří pocity, i kdyby jen pohnul obočím a osvědčená tvůrčí sestava sází tentokrát na jistotu. Přestože na několika místech trochu zbytečně spoléhají na to, že publikum má povědomí o snímku z roku 1982, tuhle šanci Abrams ani scénáristé z ruky nepustili. Téměř každý dialog graduje ve výbušné následky a tváří v tvář nevyzpytatelnému charakteru, kterému Benedict Cumberbatch dává punc padlého anděla, musí všechny výtky nutně zblednout. Nehledě na to, že při finální půlhodině se téměř výhradně hraje na první emoční signální a racionální úvahy jdou definitivně stranou. Ohromených 90%, přetrvávající mírná rozechvělost a věčný smutek nad tím, že tvůrce nejlepšího restartu v dějinách odplul do předaleké galaxie. (21.06.2013)

Těžko dokážu abstrahovat od emocionálního faktoru, protože podobně jako v případě předchozího dílu jsem se cítil jako doma a hltal Abramsem zmodernizovanou poetiku rigidní Federace a méně upnuté posádky vesmírné lodi Enterprise plnými doušky. V něčem je let do temnoty o něco méně suverénní než předchůdce - ten byl na prolog vlastně netypicky svižný, funkční, dynamicky propojený a chytrý. Budoval základy nové mytologie, skládal poklonu staré, úsporně črtal novou chemii postav. Pokračování se o poznání více lopotí s vysvětlením některých motivací a událostí, přičemž poslední instancí bývá deus ex machina, nebo odkaz mimo svět filmu (ke Khanovu hněvu, k seriálové epizodě "Space Seed", k prvnímu Abramsovu ST, k doprovodnému komiksu etc.). Díky tomu se Do temnoty může zdát jako nerdí encyklopedie s chabou logikou. Do jisté míry souhlasím, každopádně pokud abstrahujeme od občasné naivity, nevydařeně pointovaného dialogu a jisté řídkosti (nebo spíš uhýbavosti) scénáře, film jednoduše funguje. Elegantně zužitkovává nastolené motivy, chytře re-interpretuje známé události rastrem "změněné skutečnosti", přitom neopomíná pracovat s klíčovým prvkem nového ST: vztahem Kirka a Spocka. V mnohém je překvapivě sbližuje (otcovský motiv, hněv), přitom nepůsobí jen jako derivát původní filmové dvojice. Cumberbatch v roli Khana je zřejmě nejzdařilejším přepisem - dovedl skvěle spojit jistou lidskou křehkost s teatralitou Ricarda Montalbána, zároveň funguje jako katalyzátor: v něčem se blíží Spockovi (nadřazené fyzické i psychické schopnosti), v něčem zase Kirkovi (zjevná záliba v improvizaci a problémy se sebekontrolou a řádem), každopádně oba vystaví do situace, kdy musí přehodnotit svoje základní postoje a pohledy na službu. Naštěstí v ničem nepřipomíná "ničivé osudové" padouchy, které tak mistrovsky zkonstruoval Christopher Nolan, ale je vlastně v jádru staromódní (good old fashion revenge). Nový ST je především atrakce. Občas se zdá, že druhdy až obsedantní záliba v domýšlení a vykreslování, kterou prosluly trekové seriály, šla stranou a nahradila ji čistá dynamika. Přesto pozorovat nápaditost a dynamiku často paralelních a precizně vystavěných akcí přináší skoro infantilní rozkoš. Stejně jako zakoušet návaly nostalgie z povědomých scén, které se nově lesknou a přes jistý racionální kalkul stále fungují a obohacují nový příběh. Film, kde pro mě je vše na svém místě. Občas je poněkud záhadné, jak se to tam ocitlo, ale ST jednoduše nabídne dost na to, aby se s tím divák odkojený Rodenberryho světem smířil. (10.06.2013)