Roma

Jestli byly do této chvíle moje znalosti o Římu okrajové, po shlédnutí filmu mám obrovskou touhu se tam vypravit. Opět musím smeknout před panem Fellinim, Roma je vskutku skvostnou poctou milovanému městu. "I když by se tady našly nějaké mouchy, přece jsem zde šťastný," jakoby říkal sám režisér stavbou děje, někdy se může zdát, že italské hlavní město vykresluje spíše negativně (bouračky na dálnicích, mrtvá zvířata, policejní zásahy proti mladým...), závěrečná bezeslovná sekvence toto vyvrací a posadila mě opravdu na zadek. Ve zdejších diskusi jsem registroval názor, že je potřeba navštívit město a stát se aspoň na jeden den Římanem. Já jsem sice tu možnost neměl, zato však z vlastní zkušenosti vím, co znamená láska k městu a dá se předpokládat, že v tomto směru není rozdíl mezi Římem a Brnem a všude na světě to je stejné. Potěšila mě také provázanost s jeho nejvýznamnějším filmem Amarcordem, dá se říci, že Roma je jakýmsi sequelem. K této souvislosti bych použil stejná slova, jaká jsem použil v komentáři k Amarcordu, tudíž se zastanu i dalšího typického rysu jeho vrcholné tvorby - různých neřestí a mladické nerozvážnosti, podobně jako tam se do tohoto dokáži vcítit. Příjemná autoreflexe svých filmových začátků (kino na nádraží etc.) a camea Federicových kamarádů - známých herců jsou už jen třešničkou na dortu ("Běž se vyspat, Federico." :-)). Tudíž pro mě opět další Fellini z ryzího zlata a opět asi překvapím všechny komentující, ani u tohoto jeho výtvoru jsem se vůbec nenudil, a to ani při nejméně zajímavé části (módní přehlídka v kostele). Svým způsobem škoda existence Amarcordu a 8 1/2, takhle bude Roma navždy upozaděna. (21.05.2010)

Řím je pocitovou básní. Federico Fellini odhalil část vlastního nitra, ponořil se do zájmů i dojmů a zazpíval báseň, nakreslil intimní odezvu na zvuk se jménem Řím. Smíchal vzpomínky, představy, prožitky, asociace, sny, sarkasmus, sebepoznání, traumata, vášně, lyriku a provokování. S vůní poezie se prožívá nesmrtelná krása života, koláž pocitů prostupuje v rytmech kontrastů, živelného temperamentu, neurvalosti, úkroků zlehčování a mumraje barevného hemžení. Hravost představivosti a niterných impulsů má obsedantní potřebu popichovat, zlehčovat, tančit a zažívat. Hlavním nástrojem pohybu celé básně vpřed je sám Federico Fellini (v mladické ztřeštěnosti Stefano Mayore, v prvních zkušenostech s městem Peter Gonzales Falcon s hlasem Renata Cortesiho). Vzpomínka se střídá s úštěpkem budování fiktivního dokumentu, koláž lehce křepčí a vzdychá, úsměšek se raduje životem, lačně ukrajuje sousta a vrtošivě dotírá. Z postaviček odrazu vnitřního světa: opojné okouzlení vášní romantického prožitku života Dolores (Fiona Florence s hlasem Cinzie Abbenante), v halucinační nostalgii utíkající osamělá zestárlá aristokratka Domitilla (Pia De Doses), zkušený průvodce římským podzemím (Marne Maitland s hlasem Oresteho Lionella), laskavý kardinál Ottaviani (Renato Giovannoli s hlasem Franca Latiniho), divadelní herec v roli Julia Caesara (Feodor Chaliapin Jr.), provozovatelka ubytovacího labyrintu (Maria De Sisti), vytrvalý stepař (Alvaro Vitali), vznětlivě výbušná karikatura katolické prudérie a přepjatě autoritářský ředitel školy (Franco Magno), či nedůvěřivě plachý pohled herečky (Anna Magnani). Řím je básní vnitřního světa Federica Felliniho, z nerovnoměrně souznějících rýmů a not sestavil koláž z autenticity, pudů, mámení, rozvernosti a sarkastického sebepoznání. Řím je odrazem mumraje nitra, vnitřní svět je je formován místem. Osobité vyjádření pocitu jménem Řím! (13.09.2019)

Asi nejlépe film popsal a zhodnotil už samotný režisér hned v úvodu. A díky tomuto varování jsem si nemusel tak dlouho zvykat na neobvyklé uchopení příběhu. Už jen doplním, že minimálně kvůli objevení antických fresek stojí za to film vidět, i když mi k srdci úplně nepřirostl a ne všechny obrazy mi sedly. (19.01.2017)

Felliniho pohled na Řím, který obsahuje nemalou dávku bizarních scén a absurdního humoru. Děj to nemá, odnikud nikam to taky nejde, je to jen sled scének, ale o to víc je fascinující, že to Fellini dokázal natočit tak, že to zaujalo i mě. No, fascinující... Amarcord je tomuhle strašně podobný a mám ho rád. Samozřejmě, některé scénky jsou v Romě zajímavější víc, jiné míň, že jsem se po celou dobu bavil tak říct nemůžu, ale dívá se na to dobře, po filmařské stránce je ten film dokonalý a některé scénky ve mě zanechaly i silný dojem, tudíž nemohu být nespokojený. Akorát v porovnání s Amarcordem je to slabší, protože ten ve mě zanechal o dost silnější dojem a neváhal bych si ho pustit někdy znova. Roma sice je příjemný a zajímavý filmeček - ale jestli bych si ho ještě někdy pustil znova, to fakt nevím. Btw, celkem by mě zajímalo, jak moc je to v jednotlivých prvcích pravdivý obraz Říma. Ale možná je, tenhle film mi kdysi doporučil můj bývalý učitel dějepisu, který Řím miluje, nedá na něj dopustit a miluje i tenhle film, takže v tom možná vidí něco víc než já právě proto, že Řím sám mnohokrát navštívil. Nevím. Jestli ho ještě někdy potkám, podiskutujeme o tom. 4* (20.12.2020)

Až dechberoucí režijní práce Federica Felliniho a příklad neomezených možností studiového natáčení. Na mozaikovité struktuře několika imaginativních "etud" Fellini předvede jak svůj proměnlivý vztah k této metropoli, tak obecnější výpověď o boji tradice s novou civilizací, pojímanou jako hrozba. Davové scény se stovkami protagonistů dokazují režisérovo mistrovství a i když jsou naprosto nedějové, dokážou udržet pozornost a neustále bavit neotřelými detaily. Přesto však na mě několik epizod působilo poněkud samoúčelně, stejně jako snaha blýsknout se technickými schopnostmi, narušující tempo díla. Navíc mi o trochu chyběla výraznější spojnice mezi minulostí a přítomností na postavě režiséra, čímž pro mě výpověď zůstala silně útržkovitá, i když ve své podstatě splnila evokaci velkoměstského chaosu převedenou i na strukturu. Naštěstí oproti Satyriconu je obsah epizod mnohem živější, emotivnější a nezatížený symboly a šiframi a Fellini se dostává do fáze, která je pro jeho tvorbu nejcharakterističtější. (05.05.2011)