I girasoli
Les Fleurs du soleil
Подсолнухи
Slnečnica
Sunflower
Režie:
Vittorio De SicaKamera:
Giuseppe RotunnoHudba:
Henry ManciniHrají:
Sophia Loren, Marcello Mastroianni, Ljudmila Saveljeva, Anna Carena, Germano Longo, Glauco Onorato, Silvano Tranquilli, Marisa Traversi, Oleg Fjodorov (více)Obsahy(3)
Pozdní snímek Vittoria De Sicy je melodramatem, které upomíná na nesmyslnost a ničivou sílu války. Píše se čtyřiačtyřicátý rok. Ztřeštěná mladičká Neapolitánka Giovanna (Sophia Lorenová) si začne s vojákem Antoniem (Marcello Mastroianni), který má zakrátko vyplout do Afriky. Mladý pár zjistí, že na sňatek by Antonio dostal dvanáct dní dovolené, a bez otálení zamíří k oltáři. Dvanáct dní však novomanželům uteče jako voda a Antonio ve snaze ještě oddálit odjezd nafinguje duševní poruchu. Je odhalen a za trest poslán na ruskou frontu, kde beze stopy mizí... Je po válce. Giovanna už má pár šedivých vlasů, přesto se nevzdává naděje, že se Antonio jednou vrátí. Jednoho dne potká muže, který jí o Antoniově osudu podá alespoň kusé zprávy. Giovanna se okamžitě vydává s manželovou fotografií v kapse do Sovětského svazu, aby se pokusila o nemožné – Antonia najít nebo se konečně dopátrat jeho osudu. Ve skrytu duše doufá, že si ještě vybojuje vše, co nemohla mít – milovaného muže, dítě… Její pátrání není bez výsledku. To, co zjistí, jí však zlomí srdce... Film stojí na brilantních výkonech obou protagonistů podpořených tklivým hudebním motivem z pera Henryho Manciniho. Ačkoli se jedná o italsko-francouzskou koprodukci, film byl natáčen převážně v SSSR a divák si tak může vychutnat kontrast mezi sovětskou a italskou poválečnou realitou. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (72)
Na socialisticko(komunisticko)-kapitalistickou koprodukci vzniklo nevšední dílo, jež převyšuje srovnatelné hrané filmy té doby víc než patrně (NORMANDIA NĚMEN, BITVA U EL-ALAMEJNU). Tklivý příběh zmařeného partnerského vztahu, zoufalství italských vojáků pod Stalingradem, kde bojovali ne za sebe, ale proti sobě samým a své vlastní zemi, i tragédie paralelní existence, která postavila hlavní hrdinku do neřešitelné situace, v níž by v nanejvýš bolestném, delikátním srovnání vyzněla prokázaná partnerova smrt jako žádoucnější řešení, vypovídají o nesmyslnosti jakékoliv absurdní války vše. I přes takřka čtyřicetiletou propast času, jež uplynula od premiéry a natáčení filmu, zůstávají v paměti některé výrazné scény (Mastroianniho a Lorenové omeletové zhroucení uvozující svatební noc, šedivost sovětské reality šedesátých, zřejmě ještě chruščovovských let, brilantní výkon Saveljevy, zvládající stejně bravurně aristokratickou, jakoby fluidní Natašu Rostovu i usouženou sovětskou ženu-matku doby svého mládí - Saveljevě tehdy ještě nebylo ani třicet let). V každém případě se tu jedná o divácky vděčné, nadčasově klasické dílo nejen ruské a italské, ale určitě i evropské a světové kinematografie hraného filmu. A o trvalý zážitek, na který se nezapomíná. ()
Civilní dozvuk tragédie poslední války, která nebyla jen běsněním armád, ale rozdělovala lidi, lámala přirozený běh jejich životů a tvořila nová mezinárodní pouta a dramata. Po filmové stránce romance, těžící ze společného emocionálního jmenovatele ruské a italské školy, bohužel i po formální stránce však nabízí o poznání méně, než třeba Kalatozovovi Jeřábi táhnou. Kožich je ale kožich. De Sica a Mancini tu prokazují svou znalost řemesla bijákového spektáklu. ()
Sophia Loren a Marcello Mastroianni v nemilosrdné katarzi pravdy. S tebou i bez tebe. Dávno tomu jest. Byli láskou potřísněni, krátce svoji, úsměvy líbánek za slzy války vyměnili. Teď sama osamělá v ruce jeho fotografii svírá - mrtvý nebo živý, válka je rozdělila. Přiznání lásky v karafě touhy, kterou naplnili, byť jen na okamžik. Jejich rty již nebudou se líbat více, svou lásku odložili do truhlice, zůstala tam kdesi v dáli, stejně jako posetá pole, plně zalité, sličně zlatavé slunečnice. Máme důvod mlčet a sbohem dát, všechno před tím hezké si zachovat. Přemoci slzy přítomných myšlenek - již není čas. Na kolejích čeká smutné to loučení, smířit se s pohledem, se špetkou citu v srdci, který bude navždy v nás. Vzpomínky zůstanou, nevyblednou, nerozplynou se s ubíhající krajinou. ()
Dal som sa nalákať na veľké talianske herecké mená, nemám s tým osobne dobré skúsenosti, ale tentokrát som sa nesklamal. Emócie idú z obrazovky plným priehrštím, či už láska, vojnové utrpenie alebo nenávisť. Zúfalé čakanie, potom zúfalé hľadanie a nakoniec zúfalá situácia, ani by som film nenazval melodrámou, na tie som prirodzene alergický. Protivojnové posolstvo nám dnes pri sledovaní správ treba viac ako inokedy. Starší český dabing trochu rušil, hlavne v postave Giovanny, ale dalo sa na to zvyknúť. ()
ČESKOSLOVENSKÁ TELEVÍZNA PREMIÉRA: ČST 1 = 17.8.1974+R: ČST 1 = 12.9.1986+ČESKÁ TELEVÍZNA PREMIÉRA = 13.9.2014, réžia českého znenia (ČST Praha 1973) = BLANKA NOVÁKOVÁ+ČESKOSLOVENSKÁ Pay-TV PREMIÉRA: CINEMAX = ?.?.200?, réžia českého znenia (Cinemax 2005) = VLADIMÍR ŽĎÁNSKÝ (20.2.2011) ()
Galerie (32)
Zajímavosti (5)
- První západní film natočený v Sovětském Svazu. (MI-380)
- Uniforma Royal Carabinieri je chybná, protože šedozelená byla povolena pouze jednotkám mobilizovaným na frontě, doma se používala modrá. (classic)
- Když se Antonio (Marcello Mastroianni) vrací do Milána, aby se znovu setkal s Giovannou (Sophia Loren), v jedné scéně vstoupí do baru, kde televize vysílá večer festival v Sanremu, pravděpodobně první ročník z roku 1951, když vezmeme v úvahu, že vysílaná píseň je „Grazie dei fiori“, kterou zpívá Nilla Pizzi. Tato scéna má dvě nesrovnalosti. První, závažnější, je, že Giovannina cesta do Sovětského svazu před Antoniem v Miláně se uskutečnila po Stalinově smrti, tedy minimálně po roce 1953. Druhá je, že ve skutečnosti se první ročník festivalu vysílal pouze v rozhlasu, protože první televizní vysílání festivalu se uskutečnilo v roce 1955, kromě toho, že pravidelné televizní vysílání v Itálii začalo 3. ledna 1954. (classic)
Reklama