Tajemství

Píšu podle živého představení (2010) a můj dojem vystihuje přirovnání ke školnímu představení, kde je zábavnou, hravou a poutavou formou puberťákům sdělováno něco jednoduchého a výchovného. Jakoby výprava vítězila nad obsahem. Scéna se mění co pět minut a jevištní technici jsou tak chvílemi doslova součástí představení. Oželel bych všechen ten oheň, vodu, kouř a pyrotechnické efekty střídající sdělení typu „pozor milé dámy na hry s tarotami“ nebo Eliščino: „Je toho za jednu noc na mě trochu moc.“ (Na to, že Eliška je hlavní postavou v muzikálu, toho na rozdíl od Anežky moc – zásadního – nezazpívá.) Když Anežka zpívá „Věřím, tedy padám“, jakoby nestačila slova písně a výkon zpěvačky (mě tedy ano). Jiřík ze zákulisí přiveze velké dřevěné schodiště, Anežka na něj během zpěvu vystoupá, on ji párkrát otočí a ona pak sejde dolů… Je to jen na (ne že nezajímavý) efekt nebo je za tím ono hluboké sdělení? To samé se totiž děje předtím Eliščce v „Magické noci“ (Eliška - viz výše - nezpívá a je jen vystrašená). Je chvíli zavěšena v síti a párkrát se zhoupne skoro nad publikem. Zajímavé, ale Tina Turner na plošině nad diváky to není. Uznávám, že pointa je zajímavá… ale není to poprvé, co takovou vidím. Především ji ale překryje polopatické vysvětlování předchozího děje ve stylu Sherlocka Holmese, kdy se dozvíme, kdo byl kdo. A není to první shrnutí v ději. Někdo kdysi řekl, že „pointa zabíjí báseň“. Jak píše v komentáři Cassandra, pointa opravdu „likviduje jakoukoliv nelogičnost předchozího děje“, ale obávám se, že nejen ji. Chcete vědět, jestli „si řekli to kouzlo“? To si piště, že se to dozvíte. Nevím, proč se to jmenuje Tajemství, vše je nejen vysvětleno ale několikrát polopaticky zopakováno. Přitom jsem se (asi ve svém věku) nic nového nedozvěděl („doba je uspěchaná, povrchní…“ - mimochodem proč to svádět na dobu, není to o lidech?). A zásadní pravdu o černém mraku, slunci za ním a pomíjivé iluzi duhy jsem pochopil hned napoprvé, nemusela mi být ještě dvakrát opakována. Mám pocit, že kdo trochu vnímá život, tak to vše už ví, kdo nevnímá, tomu edukativní muzikál moc nepomůže (ale pokud je cílovou skupinou omladina, budiž). Daniel Landa: "Tajemství je samozřejmě dál než Krysař. Ten byl mým prvním dílem. Nic z toho, čeho bych se dneska v Krysaři nedopustil, v Tajemství není. Píšu ho poučenější…“ Já nevím, v čem je Tajemství dál než Krysař, na mě prostě nepůsobí poučenější, ale poučnější, přesněji poučující. Kdybych na muzikálu nebyl v divadle ale v klidu a teple domova, možná bych nebyl tak náročný. Ale i tak si doma příště pustím zase Krysaře, protože „dětská láska je čistá“ (Tajemství) a "přeju si barevný duhový klid" (Krysař). ;-) (18.11.2014)

Tajemství určitě získává body za jednoduše, ale působivě vytvořenou a nasvícenou scénu, občasný humor a pointu, kterou může tvůrcům leckterý spisovatel závidět, neboť likviduje jakoukoliv nelogičnost předchozího děje. Hudba i texty písní nejsou špatné, ale zase až tak mě neoslovily. Jediné, co pro mě z toho představení výrazněji trčelo, byly některé příliš knižní věty – který obyčejný člověk bude hlasitě deklamovat, jak byla jeho dětská láska čistá apod. (11.04.2009)

Dlouho jsem ani nechtěla vědět, co má Landa za Tajemství, ale nakonec mi to nedalo. Ačkoli se zcela míjím s žánrem - muzikály nejsou můj šálek čaje - i s Landou, tohle se myšlenkově povedlo, takže pro mě poslech songů nebyl ani tak velkým utrpením. Jediná písnička, která za něco stála, byla ta úvodní. Pak už to šlo po hudební stránce do kytek. No a to, že člověk potřebuje mýtus, aby se dokázal aspoň trošku zorientovat ve věcech, které ho přesahují, říkám už dlouho. (21.02.2016)

Není muzikál jako muzikál… předem bych chtěl vyzdvihnout Vondráčkovou, která se mi konečně přestala jevit jako uvřískaná malá holka a předvedla, že umí jak hrát, tak i zpívat. To provedení tajemna a mystiky se mi zamlouvalo, stejně jako písně, které byly povedené. A na závěr pointa, která, ač jde jen o "pouhý" muzikál, byla hodně dobrá… Za sebe můžu říct jen tolik, že jsem čekal ohromnou blbost, ale překvapivě se mi to líbilo… (18.05.2009)

Landův vyzrálý projekt překvapuje až nečekaně elegantně vystavěnou koncepcí, která maže hranici mezi divadlem a prožitou skutečností. Současnost se mísí s minulostí, báje s halucinacemi a to vše na velmi omezeném prostoru, který skýtá divadelní jeviště (Mirjam Landa dokázala, že tvůrčí zápal neomezují podmínky, ale pouze tvůrce samotný -- tohle se na divadle jen tak nevidí). Landova poetika a záliba v pokleslých žánrech (a jejich následné povýšení na umění) mi byla vždycky blízká, ovšem to, co dokázala manželská dvojice stvořit tentokrát, překonalo veškerá má očekávání. Vydařené texty, skvělá hudba a příběh, který táhne. A k tomu všemu výborná Vondráčková (ačkoli nemůžu věřit, že tohle tvrdím), která vše spolehlivě táhne až do (lehce předvídatelného) velkého finále. Tohle audiovizuální představení je jednoduše přehlídkou samých příjemných překvapení, které tak dají nadechnout doposud poněkud zatuchlým oponám českých divadel. (31.05.2009)