Mother and Child

Řekl bych, že bez zásadnějšího momentu, který by mi rval koule. Děj několika rodičovských vztahů různých věkových generací se mi zdál hodně rozvláčný, a to hlavně v situacích, kdy si to vůbec nezasloužil. Ale jak jsem již napsal na začátku, stejně jako S.L. Jackson nejsem matka, takže bych pak možná jednal podobně. Dojatý jsem však nebyl. Uvidíme, jak dopadne Father and Child?! :-) 50% (25.10.2010)

Tak to teda valím bulvy na 91'%.Ze začátku mi připadal scénář a herecké výkony trochu nevyrovnané a celkem divné.Později mi to už začalo připadat jako superobří slalom a kromě výkonu Naomi Watts (vlastně jediný důvod proč sem se na to díval) a možná i Annette Bening,není vlastně o co stát.Možná to měl Iñárritu natočit sám a ne jen producírovat,ale tohle ve mě nic nenechalo.A tuhle hudbu sem slyšel už v několika jiných filmech.Ze startu mě napadne Americká Krása,Bílý Oleandr nebo Svět podle Prota. (10.10.2010)

Neobvyklá kombinace navzájem se prolínajících životů, které po většinu času působí dost depresivně. Přesto (možná právě proto) to ve mně zanechalo hluboký dojem, se kterým se mi bude jisto jistě špatně usínat. Navíc Naomi byla tentokrát opravdu perfektní. A celek působil silně a pravdivě, ale i citlivě a velmi mile. Vůbec nemám co vytknout. (26.01.2012)

V roce 1999 debutoval Rodrigo García autorským snímkem Co vlastně ženy chtějí? a o deset let později si spolu s ním podobnou otázku klademe znovu. Film Mother and Child svého autora nezapře, ani kdyby chtěl. Jde totiž o navlas stejnou sondu do ženské duše, tentokrát jen o pár let dospělejší a jak název napovídá, teď budou středobodem dění děti, matky a jejich proplétající se osudy. Ti kteří viděli Co vlastně ženy chtějí? už jistě vědí, že ani nyní nebudou mít hrdinky na růžích ustláno a že o slzy a hledání způsobů, jak zaplnit prázdné místo v srdci i životě nebude nouze. Herecké obsazení je základní devizou filmu, Annette Bening, Kerry Washington i Naomi Watts v rolích Karen, Lucy a Elizabeth, z nichž každá je nešťastná svým vlastním způsobem, podávají všechny solidní výkony, Jimmy Smits a Samuel L.Jackson jim zdatně sekundují (v tomhle snímku jsou to skoro jediní muži), možná poznáte i několik hereckých tváří z prvního zmiňovaného filmu. Mother and Child se mi velmi líbil a plně splnil moje očekávání, na plný počet hvězd to ale nebude, hlavně kvůli rozvláčnému tempu a trochu samoúčelně vykonstruovaným slzopudným situacím, které si García na dámy (myslím tím dámy na plátně i v publiku) tak rád chystá. Přesvědčte se ale sami. (02.09.2010)

Obrovské zklamání. Ať jen nebrblám, tak ze všeho nejdřív musím ocenit to jediné, čím mě snímek zaujal a tím jsou herecké výkony. Naomi Watts předvedla standartně výborný výkon, které zdatně sekundoval Samuel L. Jackson a svůj prostor naplno využila, od dob Americké krásy nepříliš využívaná Annette Bening. Jenže, co naplat, když se bezesporu zajímavý nápad utopí v pateticky-uslzeném a do jisté míry zbytečně překombinovaném scénáři (slepá dívka..wtf?, přílišné využívání fotografií) a to celé dostane do rukou nepříliš schopný „seriálový“ režisér, který to celé jednoduše naprosto nezvládl ukočírovat. Divák je vhozen do životních osudů tří žen, jejichž charakter, který v průběhu následujících dvou hodin, zažívá až příliš násilnou a nepříliš důvěryhodnou proměnu ze zahořklých, cynických a sobeckých mrch se postupem času, za pomoci nejen (slepé dívky či malé dcery pečovatelky…proč má někdo ten pocit, že do již tak smutného příběhu musí zařadit další postavy, které vzbuzují divákův soucit??.. že to nakonec celé působí tak strašně vykonstruovaně, chjo) stávají zcela jinak smýšlející osoby. Ovšem ke vší smůle a režisérské neschopnosti, to zjišťujeme způsobem, který mě dokáže vytočit a to příliš velkými dějovými skoky, nedostaneme kloudně vyřešenou jednu otázku a hned se zjevíme o „devět měsíců později“ a tím, během pár sekund musíme začít vnímat charakter úplně jinak. Tomu všemu nasadí hořkou pachuť dokonale slzopudný závěr, podpořený vlezlou hudbou, která nemá za úkol nic jiného, než rozplakat i skálu. A já se ptám, proč? To si opravdu někteří tvůrci myslí, že divák neumí sám pracovat se svými emocemi a musí nám je násilně nutit a říkat tak a teď plakej..pche!! Ovšem nepochybuju o tom, že především valnou většinu žen tento příběh skutečně dojme a upřímně si popláčou, takže to splní svůj účel. Pro mě však promrhaný potenciál, který v rukou schopného režiséra mohl být pecka, takhle jsem jen posledních několik minut protrpěl s chutí mrsknout po mé TV ovladačem a tím mé citové utrpení ukončit. Škoda. 50% (25.09.2010)