Snídaně u Tiffanyho

"Snídaně u Tiffanyho" zosobňuje Hollywood v jeho nejklasičtějším i nejhorším světle. Na jednu stranu zde máme skvostně hvězdnou Audrey Hepburn, vyprávění s hořkosladkými tóny a precizní řemeslné uchopení. Ale proti tomu stojí také naprosto strašlivě kýčovitý konec, který zcela popírá vše předchozí. Veškerou potenciální hloubku a mnohoznačnost nejen ústřední postavy, ale i celého obrazu vyprázdněnosti a umělosti amerického popelkovského příběhu sveřepě zadupává do země. V jádru, respektive v předloze je "Snídaně u Tiffanyho" vlastně předchůdcem Soderberghovy "Dívka na přání", přičemž až do onoho falešného finále by jím mohla být i filmová verze. Jen namísto odtažitosti a cyničnosti moderního filmu zde v prasklinách povrchní bezstarostnosti a rozjuchaného života nekonečné party prosvítá trpkost a sebelítost konzumních pohádek. S trochou tolerance a velkým množstvím sympatií hlavně vůči ikonické Audrey Hepburn, lze nad filmem přimhouřit oči a omlouvat jeho zradu na divákovi stejným způsobem jako po zásluze tolik kritizovaný part Mickeyho Rooneyho - to tehdy bohužel takhle bylo normální, respektive dominantní. Hollywood byl  tehdy otevřeně rasistický, obrušoval hrany všemu vyčnívajícímu, osobité a svéhlavé ženské postavy významně zpráskané vracel do náručí mužného hrdiny a místo podnětné katarze přinášel falešné iluzie. (06.06.2021)

Knížka Trumana Capota se celá spíš než na příběh soustředí na zajímavou osobnost hrdinky Holly Golightlyové a na prostředí, kde žije. Je moc dobře, že to tak zůstalo i ve filmu, kde Audrey Hepburnová hraje něco, co by do ní jinak nikdo neřekl - suverénní dívku, která se ráda obklopuje výstředními věcmi a lidmi a okouzlujícím způsobem se prezentuje jako dáma velkého světa, třebaže nemá ani vindru. A to všechno v New Yorku, prezentovaném jako ideální místo k životu. Krása. Ale jistý rozdíl tu přece je. Film je film a je třeba přikrmit diváka i romantickou zápletkou. Ta v knize pochopitelně není, protože hlavním hrdinou a vypravěčem byl sám Truman Capote a ten dával přednost mužům. 80% (09.01.2006)

Obstojně natočený, ale neúnosně konformní dílo, jehož jediným cílem bylo vystavět kolem „belgického úkazu“ zvaného Audrey Hepburn nějaké kulisy. Na ostatní se nebere ohled. Nelze přehlédnout, jak nechutně jsou znásilněný a ponížený všechny vedlejší postavy a jak sebestředně si „screwball“ dvojice Andrey a George přisvojuje okolí a samotný film, který obírá jak o příběh, tak o vypravěče (troufl bych si tvrdit, že „vypravěče“ před filmem stloukli a nechali svázaného ve sklepě). (08.10.2008)

Velké hvězdě světové kinematografie Audrey Hepburn v kariéře vždycky výrazně pomáhal její křehký vzhled, něžná tvář a úžasná kukadla, za kterými dokázala dovedně zakrýt, že až tak skvělou herečkou není, a vedle výše zmíněných přednostní hrál v jejím úspěchu roli i fakt, že si dokázala vhodně vybrat role tak, aby si na nich nevylámala zuby. Přesto se v její filmografii najdou mnohem náročnější snímky než Snídaně u Tiffanyho, jako je např. My Fair Lady nebo filmy, kde musela prodat mnohem víc hereckého umu, jako je kriminálka Čekej do tmy. V případě jejího patrně nejslavnějšího filmu Snídaně u Tiffanyho jsem měl vždycky pocit, že ten film divákovi neservíruje ani tak příběh, jako právě Audrey a její vnady. Je to prostě one girl show, jinak se dá Snídaně u Tiffanyho považovat za veskrze průměrnou romantickou konverzačku, která mě ani jednou nerozesmála a na dvou či třech místech mě lehce zasáhla svou dojemností. Chtěl jsem dát tři hvězdičky, ale když jsem se k filmu nyní napotřetí vrátil, dokázal jsem u něj natvrdo usnout, a to by se tříhvězdičkovému filmu stát nemělo. Celkový dojem: 45 %. (24.10.2010)

Scénář: George Axelrod .. Roztomile slabý odvárek, jak v linii romantické tak komediální. Nepocítil jsem téměř žádné emoce a něco více než jen občasný drobný úsměv také film nevykouzlí. Obě tyto stěžejní roviny jsou totiž podané příliš vágně. Povedená je tak jen krátká návštěva Tiffanyho obchodu a vlastně celý ten jejich společný den. A samozřejmě deštivá scéna na konci s kouzelně promáčenou Audrey. Od snadno zapomenutelného průměru snímek zachraňuje Manciniho hudba a zejména kdo jiný než neodolatelně přitažlivá Audrey Hepburn, ale JEN za ní nemám důvod jít výše. Pokud by měla být řeč o "nejlepším romantickém filmu" budu vždy sázet na jinou klasiku - Casablancu. (25.10.2007)