Sucker Punch

Keď už chceli spraviť film, ktorý bude postavený na absolútne nesúvisiacich motívoch, tak tam mohli radšej zamotať cestovanie v čase, prípadne paralelné vesmíry a potiahnuť to trochu do sci-fi žánra. Ale NIE ! Tvorcovia sa to pokúsili na silu natlačiť do príbehu, v ktorom podobné "úlety" nemajú čo robiť a finálny výsledok je len povrchné a stupídne zneužitie príbehu dvoch sestier naznačený v prvých minútach filmu... Odhliadnuc od zabitého scenára to má však aj svetlé stránky a to: efekty, strih, soundtrack a Emily Browning... čo je asi tak všetko, takže okrem týchto štyroch vecí nič viac nečakajte :D (13.04.2011)

Totální shit, který ukazuje budoucnost filmu? Doufám, že ne. Pokud se celý smysl filmu poddá laciné "vizuální orgii", kterou stejně díky počítačovému looku nezažijete, tak proč film vlastně vniknul? Logiku v tomto filmu nehledejte, uchylný scénárista po nocích masturboval nad fantasií sexy vraždícího feministického komanda, připojil k tomu roboty, draky a pětimetrové japonské bojovníky, dodal k tomu tři roviny světů a podsvětů v mysli hlavní hrdinky a vzniknul Sucker Punch. Totální chaotický shit, který ve výsledku nechápali ani samotní herci když ho natáčeli. Největší prdel je samotný závěr, ta strojená trapnost, že to vlastně všechno mělo logiku a zapadlo to do sebe! Snyder stále klesá. 10% (05.07.2011)

I když se jedná zatím o vizuálně nejlépe vypadající blockbuster roku, ve kterém se nešetří zpomalovačkami a sexy oblečky pro sexy ženy, tak přesto jsem z kina odcházel s nenaplněným očekáváním pravděpodobně kvůli tomu, že film jako celek u mě nezabodoval. Jak už jsem psal, hlavní ženské obsazení je velice hot, ale dialogy a vykreslení postav pokulhává a kvůli tomu závěrečná „bulačka“ vůbec nefunguje. Škoda, že se to bere tak vážně, ale i tak jsem zvědavý na R-kovou verzi, mé hodnocení 3 hvězdičky… (01.04.2011)

Sucker Punch je akoby kombináciou dekadentného muzikálu a tupej videohernej adaptácie. Stojí na príbehovej kostre odohrávajúcej sa v „realite“, z ktorej si odbieha do muzikálových čísiel (videoherných levelov). Príbehová kostra však nefunguje a je tu iba preto, aby držala pokope odskoky do fantazijných akčných úletov. A tieto úlety, v ktorých hrdinky likvidujú nacistov, ninjov, drakov a orkov z Pána prsteňov či robotov z Ja, robot, nefungujú dlhšie než prvých desať minút, pretože sú iba vizuálnou exhibíciou bez akejkoľvek inovácie. Dokonca aj s Tarantinovym Kill Bill sa tu nájde podoba v stavbe scenáru – ale Tarantino je holt „trochu“ lepší scenárista než Snyder – jeho príbehová kostra bola jednak pevnejšia, a hlavne ju jednotlivé epizódkové odskoky ešte rozvíjali. To, z čoho je zlepený Sucker Punch, je samoúčelné, nezmyselné a o ničom. Popkultúrna zlátanina, ktorá musela zaváňať jasným prúserom už na papieri. (24.03.2011)

„We are the main attraction.“ Ženské (a) zbraně aneb Jedna za všechny, všechny za jednu. Sucker Punch je nečekaně záludný film s více vrstvami, než kolik nám jich je skutečně odhaleno. Namísto klasického požitku z žánrové podívané (z dívání se, zejména mužského, jež je v dialozích přímo zmiňováno a zvýrazňováno divadelním „orámováním“) nabízí Sucker Punch podobné vyžití jako videohry, jenže nás nejen zbavuje moci nad hrou, ale v závěru navíc radikálně mění princip, na němž hry stojí. Čtvrtá mise není splněná, resp. je, ale podle jiných pravidel než mise předchozí, což by u videohry znamenalo osvojit si za běhu nový herní mechanismus. Nemluvě o změně hráče/avatara, vycházející ovšem ze struktury vyprávění a podložené indiciemi v mizanscéně (plakát s nápisem My Dream is Yours). Sucker Punch nevyužívá videoherního vyprávění jenom na třetí ze svých rovin (kde jsou kromě úvodního brífinku přítomny i finální cutscény, během nichž hráč ztrácí kontrolu nad ovládanou postavou; některé pohyby hrdinek a úhly kamery se během akčních scén stejně jako ve hrách opakují; za pozornost též stojí, že dívky mají během akce na hlavách headsety, jako kdyby byly zároveň herními charaktery i hráčkami). Silně ovlivněné videohrami je vyprávění od začátku (deadline, tutoriál a čtyři mise s cílem získat čtyři objekty) a jeho struktura s několika prostupnými levely je velmi inspirativní pro všemožné interpretace. Teprve během druhého zhlédnutí mě trklo, že Babydoll vlastně plní jenom funkci interface, prostředku k interakci s herním světem. Videohrami nasáklý film ale zároveň dochází k závěru, že nelze neustále unikat do stále méně reálných světů (v tom třetí není žádná krev a nejvíc se blyští). Radost ze sledování našlapaného bijáku s křehkými lolitkami a obřími monstry se tak pádem mísí s lehce provinilými pocity. Abych si konečně udělal jasno, nakolik drzý/odvážný, nebo naopak nedomyšlený/chaotický film to je, budu jej zřejmě muset vidět potřetí. 80% Zajímavé komentáře: Adrian, imf, kiddo, JFL, Botič, selviskhed, Nautila (03.04.2011)