Muž, který lže

Neviem, či som film pochopil správne, podľa komentárov predsa nemá riešenie. Je to možné, pokiaľ ale prijmeme jedno možné vysvetlenie udalostí, všetko, čo sa vo filme odohráva, je akceptovateľné. Hra na lži bola aj svetová vojna, plná agentov s krycími menami a myslím, že aj na toto chcel Grillet svojou štruktúrou príbehu a hlavným hrdinom poukázať. Nie je to tak hutné, ako Vlani v Marienbade, nemá to srdce, ako Hirošima, môžeme však porovnávať aj s neskoršími dielami tohoto razenia ako napríklad Jakubov rebrík, alebo Púha formalita, kde je ale záver jednoznačný. V prípade Muža, ktorý luže, si istí byť nemôžeme ničím. Je hodnotné, že aj v slovenskej kinematografii máme zástupcu takéhoto netradičného schizofrénneho štýlu rozprávania. Či sa jedná iba o prázdnu pózu, experiment, umelecké dielo, zaujímavý triler, alebo hlbokú drámu, nato bude mať každý divák iný názor. (27.09.2013)

Esteticky tikající odysea mysli svědkem alternace, svět(l)em odcizena všední všetečné falešnosti. Svým tématem hry porcována, pronásledována. Charismatický sen o nás, v nás. Nechte se najmout do obrazu, který nám mam zašifrované přísahy předstírá. Pravda v žaláři láteří. Přišel z „vyprahlého“ světa. Rozpustilá figura, která uvízla v arše nepojmenovatelné. Líčí prchavě prchlivý příběh, který s dalším obrazem taje stejně tak, jako kostky ledu zanechané na přímém slunci. S osudem si v mžiku dle libosti hraje, exoticky vyhlížející, přihlížející uhrančivé krásky s kočičími linkami pomiluje. Platonicky, vášnivě. Dmýchá fantazii, opředen spontánní iluzí, zbavuje povrchní čistoty, odhaluje záběry poeticky tříštivé kratochvíle. Otevírá tisíce dveří, zavazuje oči realitě. Šálí v labyrintu shledání. Experimentální kapka balamutící sugesce, ševelící koncentrované mystifikace. Optický klam, vyšší logika imaginace. Sama jediná, v jeho blízkosti, blahá rozkoš rozplývá se v dlaních, v dotecích svůdce. Touha zůstává. Touha jménem Jean-Louis Trintignant. (K)lamač espritu duše, jenž baží po heroické, neochvějné nátuře, jenž cítí ten sladký hřích, jak docílit své existence. Mág, který své slabosti omilostňuje mystifikací sebe samého. Muž, který se sám o sobě stal nedotknutelným mýtem, otevřenou legendou, omluvitelným klamem. (04.06.2016)

Muž, který lže je uměleckým uchopením forem a struktur filmu. Alain Robbe-Grillet v návalu záchvatu vášně spustil uragán subjektivních pocitů, poetického mámení a dvojznačně smyslných hrátek na více způsobů. Filmový přenos otvírá jedinečné možnosti a cesty k unikátnímu vyjádření skrze umění, prostor dostávají choreografie scénického tance, výtvarné hrátky se světlem a prostorem, fotografické konstrukce účelnosti, prolínání forem a prostupováním časem. Muž, který lže je hříčkou francouzské a slovenské nezávazně nevázané umělecké spolupráce, společně modelují vrstvy s uspořádáním, se základní podstatou, s jistotou, s pravdou, s pocitem, ve světle tančí niterné představy a náhlý impuls myšlenky rozverně pozměňuje podmínky, vůni a pohotovost smyslů. Kompozice se blíží koláži, obraz posouvá hranice emocí a koketně klame způsoby i předsudky. Hlavním prostředkem v laškovné manipulaci hrátek uměleckých možností niterného filmového vyjádření je Ján Robin alias Boris Varissa alias Ukrajinec (vynikající Jean-Louis Trintignant s hlasem Ladislava Chudíka), rafinovaně bystrý sexuální dobrodruh. Každý okamžik nabízí výhodné příležitosti k uchvácení strategicky významné pozice dobyvatelského vítěze. Puls krve je kresbou pocitů, představa je tancem, vyjádření je karnevalem vířivé hlásky. Jednou z nejvytouženějších trofejí je Sylvia (zajímavá Sylvia Turbová), Jánova sestra a ochránkyně bratrovy udatně příkladné ctnosti. Výraz provokuje choreografií smyslného kroku a dobírá si nevinnost. Významnou ženskou postavou bytí je Mária (zajímavá Sylvie Bréal s hlasem Evy Krížikové), mladá služka rodiny Robinů. Je prvním terčem pohybu vlnění a neznámé jistoty podoby, či smyslu skutečnosti. Výraznou ženskou postavou je Laura (sympatická Zuzana Kocúriková s hlasem Márie Úradníčkové), Jánova věrně čekající manželka. Je hlavní odměnou pro vítěze filmových, formálních i strukturálních hrátek s časem i podstatou. Z dalších rolí: křehká a důvěřivá servírka v hostinci Líza (Dominique Prado s hlasem Viery Topinkové), za války vždy důležitá partyzánská spojka a lékárnice (Catherine Robbe-Grillet s hlasem Zity Furkové), druhá podoba Jána Robina (Ivan Mistrík), nespokojený a neochotný hostinský (Dušan Blaškovič), podezřívavý správce Franz (Jozef Kroner), obezřetný Jánův otec (Jozef Čierny s hlasem Rudolfa Velického), bývalý místní partyzán Vladimír (Július Vašek), či německý oficír (Ivan Letko). Muž, který lže jsou důmyslné hrátky s možností uměleckých filmových forem vyjádření. Překračuje obvykle vymezené a běžně používané hranice a mění struktury elasticky ve svůj prospěch při přerozdělování a vrstvení způsobů uměleckých žánrů, flirtuje a provokuje, hraje si, vyluzuje a mámí. Osobně jsem za tento způsob používání filmu velmi vděčný. Unikátní umělecký prožitek! (05.10.2019)

Vzpomínám si, jak v dobách reálného socialismu uspořádalo nejmenované regionální muzeum na Vysočině výstavu věnovanou místnímu partyzánskému hnutí z doby okupace. Na vernisáž pozvali i někdejšího sovětského velitele, aby utužili nerozlučné bratrství obou našich národů. Starý pán nechápavě hleděl na zažloutlé fotografie, které v hojném počtu zdobily stěny dvou rozlehlých sálů. "Kdo jsou ti lidé?" ptal se zmateně. - "To jsou přece tvoji spolubojovníci, naši hrdinní partyzáni." - "Zešíleli jste? Kdybych měl tolik chlapů, tak jsem toho Schörnera vyhnal z protektorátu sám," zněla rozhořčená odpověď. Tahle drobná, ale příznačná příhoda z nedávné minulosti může dobře ilustrovat fakt, že lži a manipulace byly, jsou a budou nedílnou součástí našich životů a leckdy mají sílu utvářet virtuální realitu. Lež jako filmové téma tedy přináší obrovskou škálu možností, jde jen o to, jak látku uchopit. Představte si např. několik verzí téže události z pohledu různých aktérů (s tím konec konců pracoval už Kurosawa) a na divákovi by bylo zjistit, kde se skrývá pravda. Většina režisérů by na námět zkoušela jít cestou rafinované hry s divákem, kterého by postupně odhalovanými náznaky znejisťoval v jeho zpočátku jednoznačném vidění událostí a dával mu naději, že nakonec snad přece jen odhalí velké tajemství a skutečný stav. Grillet na to jde jinak. Divák ho nezajímá, pro něj je hračkou sám film, a tak si labužnicky pohrává pro vlastní potěšení s jeho formou. Od prvních minut víte, že hlavní hrdina s nejasnou a především proměnlivou identitou je patologický lhář. Která z jeho verzí a tváří je ta pravá? Pravděpodobně žádná - a není to nakonec jedno? Žádné záchytné body stejně neexistují. Můžete jen nevěřícně kroutit hlavou nad tím, proč režisér do příběhu z druhé světové války násilně nacpal pózující krásky vylepšené výrazným moderním makeupem, které jako by vypadly z pokleslých erotických filmů s lesbickou tématikou oné doby. Nebo proč kamera tak dlouho zálibně spočívá na bílém pozadí. Snímek můžete podle své nátury považovat buď za vytříbený umělecký experiment, nebo za afektovanou sebestřednou autorskou pózu. Nezastírám, že je mi bližší to druhé. Ocenit můžu kameru a přítomnost osvědčeného Trintignanta, jinak je to bída. S Grilletem bych patrně nenašel společnou řeč ani v debatě o počasí. Celkový dojem: 25 %. (12.02.2019)

Fakt jsem si přál, abych tomuhle udělil aspoň hvězdu, ale je mi líto. Zmatený děje ve filmu, pohrávající si s pozorností diváka s užitím různý symboliky mám většinou rád, člověk se snaží komplikovanej příběh rozlousknout a tím se nenudí, ale tady to jaksi nefunguje jak má a to hned ze dvou důvodů. Za prvý šíleně topornej Jean-Louis Trintignant, svojí roli na tom jistě sehrál i monotónní dabing Ladislava Chudíka a za druhý nudně prezentovaný story dvou partyzánů, který se sice postupně skládá jak puzzle a hlavní myšlenka důvodu lhaní hlavní postavy by celkem ušla, ale zpracování je extrémně nezáživný. Chápu, že zde chronologie nemá záměrně řád, ale tvůrci si mnohdy vymysleli absurdní scény jen aby děj ještě víc zamotali, avšak zamotali se do toho pravděpodobně nakonec sami. Zkrátka je zde znatelně vidět improvizovanej scénář dopisovanej přímo na place, nebo předchozí večer v hospodě. Opět je zde přehršle tupejch keců, nebo bezvýznamný čumění kamsi či na nějakou z dalších postav, pár vnadných hereček a to je asi tak všechno. Již nikdy více. (06.11.2016)