Galimatyáš

Tvorba Jean-Pierre Jeuneta se může pro někoho zdát problematická. Spíše než poctivý vypravěč je vizualistou, který na rozdíl například od „multifunkčního“ Spielberga užívá stále stejného stylu. Ač tedy střídá všemožné žánry, vždy uplatňuje totožné trademarky a právě na toto doplatil jím režírovaný čtvrtý Vetřelec – po klaustrofobickém prvním díle, akční militaristické dvojce a depresivním thrillerovém třetím díle Jeunet nachystal fanouškům série ve žlutých filtrech utopené pokračování, ve kterém se snoubila grotesknost s komiksovou nadsazeností. Mnoho diváků tuto radikální změnu v sérii (nikoliv však v Jeunetově stylu) neustálo, já osobně jsem si však Jeunetova, dalo by se říci autorského, Vetřelce zamiloval. Uvědomuji si narativní plochost některých z jeho děl, jistou poetickou podlézavost oceňované Amélie z Montmartru, samoúčelnost některých prvků v Příliš dlouhých zásnubách (a vlastně v jeho kinematografii celkově…) a nově i povrchnost a samoúčelnost celého Galimatyáše – z onoho narativního hlediska ovšem. ____ Nejvíce propracované postavy byly v oněch Příliš dlouhých zásnubách, o něco méně pak v Amélii, Galimatyáš se pak nachází na odvrácené straně spektra, kdy jsou postavy už pouhými karikaturami vynikajícími v určité věci a popravdě vám toho o nich více poví jejich vzhled než narace. Vzhledem k tomu, že je Jeunetova tvorba již od samých začátků ovlivněna groteskou a komiksy, nelze tento fakt shledávat překvapivým, avšak takový přístup má za následek nefunkčnost vztahů mezi postavami a divákovu neschopnost se do nich vžít. ____ Z libovolné scény lze vyčíst, že Jeunet k ní nepřistupuje jako vypravěč, nýbrž jako inscenátor – vypráví obrazem, klade důraz na mizanscénu, upřednostňuje gesta před slovy a spíše než k divadlu inklinuje k oné grotesce. Místo lišáckého přístupu k naraci (viz Nolan, Chan-wook Park, ad.) se soustředí z hlediska narativního na jednotlivosti „na jedno použití“. Celý film je prošpikovaný množstvím nápadů, je vizuálně hravý (v několika záběrech se nachází billboard s obrazem právě onoho záběru a v něm se pak nachází další billboard, atd.) a po vzoru asijské kinematografie žánrově neukotvený. Ve své podstatě se jedná o heist-movie ve stylu Dannyho parťáků s jasnými sociálně kritickými a satirickými prvky (zbrojní průmysl). Film je zábavný a vtipný a veškeré snahy o větší drama jsou úmyslně zesměšňovány, což je vzhledem k plochosti postav jen a jen dobře. Galimatyáš není tak špatný, jak se o něm píše, jen k němu musí být přistupováno s jasnými diváckými požadavky a být tolerantní k režisérově přístupu k vyprávění. Každý naratolog bude zajisté zuřit nad povrchností a jednoduchostí celého díla, ale co si budeme nalhávat, Jeunet nikdy neohromoval způsoby vyprávění, nýbrž malebnými obrázky, specifickou atmosférou, groteskností a kvanty originálních nápadů. V tomto případě lze Galimatyáš považovat za úspěch. Amélie z Montmartru spolu s Příliš dlouhými zásnubami však nad ním ční o poznání výše. Nepochybně. (08.09.2010)

Další francouzský originální, kreativní a velmi vynalézavý film s Omarem Sy, tentokrát bohužel ve vedlejší roli. FIlm sice není příliš vtipný, což od Francouzů zamrzí, ale originální zápletka, plná nevšedních a zajímavých situací dodává divákovi vzrušující podívanou, která je plná dobrodružství a podivínství zároveň. Nic takového jsem v životě neviděl, takže rozhodně čtverka byť humoru bych uvítal více. 70% (19.11.2017)

Jeunet dokáže stvořit překrásné momenty (závěrečná tancující sukýnka bez tanečnice mluví za vše), ve vší té barevné přestylizovanosti, podivnosti charakterů a snaze o "francouzskost" ale najednou nějak ztratil. Galimatyáš není propracovaný, postrádá eleganci a občas to tak nějak přestává být sranda. Postavy jsou pak vlastně strašně nezajímavé (výjimkou jest pochopitelně Pinon) (12.12.2009)

Nápadité,když se to vezme kolem a kolem, tak i celkem milé, ale zdaleka ne tolik hřejivé jako Amélie. Mezi tyhle groteskní postavičky se pravděpodobně podruhé už nevrátím, ba troufám si tvrdit, že by mě při druhém shlédnutí mohly poněkud otravovat, i na první shlédnutí jsou totiž tak trochu bilancující na hranici snesitelnosti. Ztřeštěnost je fajn, v určitých mezích, ale nic se zkrátka nemá přehánět. A tady je to hotové panoptikum. Těch 105 minut by se jistě také dalo sesekat přijatelněji, děj totiž občas postrádal švih a v hluchých místech lehce sklouzával k nudě. Přesto se Jeanu-Pierru Jeunetovi nedá upřít originalita, jen z toho pro tentokrát bohužel nebude žádná srdcovka. (28.12.2009)

Jeunetovská manýra, ve které jsou recyklovány odpadky ze snad všech jeho předchozích filmů a která svou neustálou snahou o ozvláštňování na rovině stylu začne být nesmírně ubíjející. Zjevně se mělo jednat o postmoderní poctu filmům noir, sociálním groteskám a animáčům od Texe Averyho, to celé v hávu heist a revenge movie. Nějak se ale přitom pozapomnělo na to, že první jmenovaný typ filmů se vyznačoval chytrostí z hlediska vyprávění, protože potěcha spočívala v určité překombinovanosti a specifickém dávkování informací; sociální grotesky měly postavy, s kterými divák cítí a zajímají ho jejich osudu, nikoliv jednorozměrné figurky... no a na Texe Averyho se fyzická deformita nezahání do krajností, poněvadž se vychází ze skutečných základů (muž-dělová koule, hadí žena ad.). Na podrazáckou podívanou jsou postavy příliš velcí idioti, aby mohli přechytračit i diváka (a závěrečná narativní finta s nespolehlivou montážní sekvencí, která je zpětně rekontextualizována do nového rámce, je jednak předvídatelná, jednak lacině efektní), na revenge movie zase chybí důvod k pomstě či jakákoliv motivovanost vůbec (a to nejenom postav, ale i světa jako takového). A nejhorší ze všeho je "nástavba" v podobě sociální kritiky, která vlastně ve výsledku na nikoho nemíří a nic neříká (tedy kromě "zbrojní korporace fuj"). Mírně nadprůměrné hodnocení je tak z mé strany znakem toho, že se jedná o Jeunetův nejlepší snímek z jeho tří posledních, i když je to hrozná manýra, a za to, že v závěru je vytvořeno alibi k formálním nedostatkům díla (vzhledem k tomu, kdo se vyjeví jako narátor). (11.04.2010)