Václav Bělohradský: Nikdo neposlouchá

Ještě aby někdo poslouchal fukuyamovské blekotání univerzitních snobů, kteří vlastně nemají co říct a tak vedou řady povrchních úvah, paradoxně tematizují samotnou nekomunikovatelnost (v postmoderním myšlení pohodlná sázka na jistotu, protože se tím nic nezkazí - kde není ani možnost objektivní analýzy, což při poctivé dekonstrukci není nikde, máme alibi, že diskuze nedocházejí žádných výsledků, že nic neděláme a tak se tedy nic ani nemůže hnout) nebo se bezobsažnost snaží schovat do křoví latinských citátů a prázdných pojmových konstrukcí (Bělohradského specialita - viz. "totální trh", "tyranie sebeoptimalizace" apod). (02.11.2011)

Sedláček se Bělohradského viditelně bojí a není schopný nebo ochotný na něj reagovat. Vzniká tedy souhrn monologů, které by bylo skvělé prověřit a prozkoumat, ale nikdo to tu neudělá, protože moderátor sedí schoulený v koutě a bojí se promluvit. Sedláček neuspěl, ale ty teze jsou místy zajímavé na vyslechnutí. (16.11.2014)

Velmi dobře natočený dokument plný zajímavých a zásadních myšlenek. To, že to jsou spíše monology než rozhovory je pravda. Sedláček Bělohradskému chtě nechtě myšlenkově nemůže sekundovat, ale kdo z našich dokumentaristů by toho byl schopen? Snad jedině Karel Vachek, ale s ním by se zase Bělohradský možná pohádal (ale možná by si padli kolem krku, co já vím ;o) Sedláček se alespoň pokusil vytvořit takovou strukturu, která Bělohradského myšlenky předestře pokud možno co nejlépe. Jistě, že to má své limity. Celkový dojem: 80% (04.06.2011)

K tomuto dokumentu lze přistupovat dvěma způsoby. Jeho záměrem bylo představit pojednání o lidském myšlení, o tom jak se rodí pochybnost, jak sebejistota, a jak nezřetelná hranice je mezi nimi. O lidských ambicích poznat a reálných možnostech chápat. O potřebě pojmenovávat a zrádnosti definic, které pojmenovávají. Úvahy Václava Bělohradského jak v oblasti společenské, kulturní i historické jsou originální, inspirující a zajímavé. Přesto je škoda nechat se strhnout pouze touto rovinou dokumentu a již nevnímat druhou, tvořenou samotným Robertem Sedláčkem. Jeho závěrečná slova o potřebě opětovného poslechu slov Bělohradského ve střižně pro dostatečné pochopení vložením do svého myšlenkového světa lze chápat buď jako přiznání k neporozumění předkládaným myšlenkám nebo (podle mě spíše) jako návod pro diváky... v dokumentu nesledujeme ani tak vývoj myšlení Bělohradského jako spíše vývoj myšlení Roberta Sedláčka. Od Bělohradského konfrontace jeho předchozí tvorby, českého dokumentarismu a jeho vlastního přístupu k "myšlení" a diskuzi myšlenek, až po zamyšlení se nad všemi novými myšlenkami (Ten film je pokus. Pokus, nad kterým budu ještě dlouho přemýšlet. Důkazy budiž jeho pozdější filmy.). Byl tak zcela splněn Sedláčkův záměr, pouze objekt zájmu se během natáčení zřejmě změnil. Koneckonců nápovědu Robert Sedláček vložil už do prvních sekund dokumentu střihem na starší rozhovor s Bělohradským (V každém okamžiku, kdy máte pocit, že se díváte na svět neutrálně, že váš pohled je neutrální, je třeba, abyste se sám sebe trochu bál.) i svým vlastním komentářem (... v budoucnosti je vždycky všechno jinak.). Umberto Eco má tezi, podle které knihy ani není nutné číst, ale jenom kolem nich chodit (...) a když člověk hodně dlouho chodí kolem těch knih, tak mu to nějak vleze do hlavy. Že by to fungovalo i s Bělohradským? (15.01.2012)

Sedláček s Bělohradským nestíhá držet krok, což však, bereme-li v potaz že jde o dokument, není na škodu. I to má svou vypovídací hodnotu. Kolik lidí by to dokázalo? U nás mnoho takových není. Snímek ukazuje VB jako bravurního analytika, jehož způsob uvažování je nakažlivý a který umí relativně srozumitelně předávat své duševní statky dál, avšak sám nenabízí konkrétní řešení problémů, na které z tolika úhlů zároveň nahlíží. Jsem zvědavý, jak dlouho by vydržel rozebírat tento jeden odstavec, kolik vět by z něj popřel, kolik by označil na nesprávně formulované a kolik by raději zasadil do odlišného kontextu. (13.02.2011)