Synové hor

Sice se zub času na tomto filmu hodně podepsal, ale i tak jde o kvalitní rekonstrukci smutné události, jejíž hlavní devizou je kontrast mezi počáteční idylou Krkonoš jako ráje lyžařů a jejich odvrácenou tváří, která dává naplno najevo svou nelítostnost (ona sněhová bouře byla provedena tak ralisticky, že mi začala být doma v teple pěkná zima!), v tomto ohledu funguje film na výbornou, ve všech ostatních trochu pokulhává. (28.01.2007)

Jeden z nejlepších domácích filmů 50. let. Nikoli doslovný otisk reality, tvůrci neměli zájem o dokument a promarnili v tomto ohledu i účast Emericha Ratha, ale skvělé horské drama s národním poselstvím. Když se podíváme na ty filmy a výkony, které v té době dělali Bek (Anna proletářka, Rudá záře nad Kladnem) a Vala (Zítra se bude tančit všude), tak toto je jednoznačný krok vpřed od schematičnosti a plakátů. Pateticky se tu sice ještě pořád cituje a inscenuje Jirásek, ale psychologie postav je už zajímavá, naivní až pohádková zůstává jen manželská romance Hančových a vztah Vrbaty k jeho matce. Závěr je dokonalý a srovnatelný s německými bergfilmy. (31.01.2023)

(Na Sudeťáka při ochotnické inscenaci, suše:) Tleskejte taky... Byv sám synem hor (či synem podhůří :-)), filmovému zpracovávajícím tragédii sportovního a vlasteneckého šílení jsem se vyhýbal nepochopitelně dlouho. Hradečák a nelyžař Josef Bek, poněkud lépe stravovaný než šampión, byl pro roli v takto pojatém zpracování určitě jedinou volbou. Čeněk Duba podává Hančův život před tragédií a v jejím průběhu jako hrdinský epos, horáckou idylu a důležitou epizodu v zápasu o národní identitu. Přes všechnu snahu ale skrz propagandu prozaické skutečnosti vysvítají: Češi byli fér, ovšem, ale fér jsou i Němci, Norové a fér byli dokonce i Češi s německými jmény. Svatava Hubeňáková v roli Hančové vyhlíží jako věru podezřelá ženská, která na šampiona nasazuje špatné zbraně; její vražedný kukuč by byl dostatečným důvodem nezůstávat doma a raději cvičit smrady v lyžování, mrznout na pláních a věnovat se ochotnickému divadlu, byť by šlo o sebeodpornější agitační kýč. Hanč byl geniální sportovní magor, kterého doma neudržela ani zodpovědnost za rodinu, a pro vítězství jednoduše nasadil krk. V košili, bez šály a bez čepice, kteroužto ztrátu navíc zaplatil životem i jistý Vrbata. Anebo jak to vlastně sakra bylo. Film mi ale udělal radost obrazově dokumentární složkou: Pomlázkou na Rezku, utěšenými výhledy na (hotely nezastavěné) stráně Rokytnice nad Jizerou, starou Labskou boudou a dalšími. Režisér s kameramanem vytvořili v ne-širokoúhlém formátu překvapivě funkční výhledy na dobová panoramata; hory nikoliv netknuté, avšak nedevastované turistickým a sportovním průmyslem. Hory, z nichž by Hanč neblil: Prosím závodníky, aby se dostavili pro odznaky. Nepatetické zpracování legendy z rukou disciplinovaného režiséra by mohl být kinematografický nářez. (30.06.2018)

Jedna z nejznámějších tragedií českého sportu ve velmi milém zpracování. Ideologické zatížení je vcelku snesitelné. Ani protiněmecké tendence nejsou tak silné. Během samotného osudného závodu se stávají kamarádi i z Hanče a jeho největšího soupeře Bartla. Poslední Hančův rok, jeho manželství, problémy i ambice jsou zachyceny velmi střídmě, ale pravdivě. Po celý snímek visí ve vzduchu očekávání známé tragédie, což mu dodává zajímavý nádech. Vlastní závod a jeho nešťastné rozuzlení jsou pak působivým dovršením celého filmu. Důstojná pocta slavným českým průkopníkům lyžování a sportu jako takového. (04.09.2006)

Příběh o sportování, o přátelství, o vlastenectví zasazený do Krkonoš před 1. světovou válkou. Zfilmovaná předloha Františka Kožíka vychází ze skutečné události. O Velikonocích 1913 - 24.3.- při mezinárodním závodě zahynuli sedmadvacetiletý Bohumil Hanč (Josef Bek), nejúspěšnější běžec zemí Koruny české na přelomu 19. a 20 století, a jeho kamarád Václav Vrbata (Jiří Vala), který se mu snažil pomoci při nečekané změně počasí. Od roku 1923 se končí lyžařská sezona Hančovým memoriálem, závodem v běhu na lyžích na trati 50 km. Hudba: Jiří Šust. (28.12.2008)