Detroit Metal City

Nesnáším metal, nemusím Evu a Vaška, nemám rád násilí a rozhodně bych nechtěl, aby mě někdo zastihl při sledování tohohle seriálu... Byl to nářez! Všichni mluví tak rychle, jako kdyby to byla nějaká soutěž, a není sranda stíhat titulky. Opravdu nezávidím tomu, kdo je bude jednou překládat. A stejně jako je seriál nadupaný rychlostí, tak je přecpaný i nápadama a různýma druhama vtipů. Například se mi dost líbilo srovnání jemné libozvučné písničky s brutální násilnou metalárnou podle stejné melodie. Jen nevím, jestli bude seriál tak zajímavý i pro metaláky. Přecejen si to z nich dost často dělá děsnou legraci. Na druhou stranu mě to odhalilo pár pozitivních stránek tohohle ehm... zpěvu :-) (11.08.2009)

Absolutní nářez od studia 4°C. Kdo zná hudební prostředí ve kterém se seriál pohybuje a ze kterého si dělá zdařile srandu, tak bude nadšen. I prol idi, kterým punk, black, death, metal obecně nic neříká je tu šance, že se jim to líbit bude. Ale neužijí si ty nádherné odkazy a vtípky. Tohle se dá vidět více než jednou! Je mi líto těch, kterým se seriál nelíbil. Na Yukifestu u toho lidi umírali smíchy. (02.02.2009)

Skuteční metalisti nežerou křečky, skuteční metalisti žerou puding! Aneb tak nějak to vypadá v DMC, kratičkém seriálu o looseroidním studentíkovi který poslouchá slaďáky, pomáhá stařenkám a má rád roztomilá zvířátka... a po nocích se převléká za überdrsného satanistického zlodeathmetalistu a zpívá o znásilňování, vraždění, znásilňování a vraždění. A nebo je to možná naopak, protože jeho věčná snaha se přetvařovat mu ne vždy vyjde... a v obou "světech" se občas chová jako naprostý trotl. A pak je o to víc překvapený ze svého okolí, o kterém zděšeně zjišťuje že i ti hodní si mohou rádi hrát na zlé a ti zlí zase nemusí být tak docela zlí. DMC je zkrátka vynikající série praštěným a velice chytrým způsobem parodující/vystihující svět metlošů, ale i mnoha dalších hudebních subkultur. 8/10 | (24.02.2009)

Celý seriál stojí na zobrazování extrémních protikladů zrcadlících se v životě dospívajícího chlapce Negišiho a točících se kolem jeho působení ve světě hudby. Miluje sladké romantické písně doprovázené drnkáním na kytaru, ale účinkuje jako frontman brutální metalové kapely se satanistickým image, na jejíchž koncertech zpívá o tom, jak znásilnil a zavraždil (nebo to bylo naopak?) své rodiče, a týrá kapitalistické prase, nápadně připomínající - všem, kteří ho znají - Subjektiva. Trpí výčitkami svědomí kvůli vlivu své kapely na mládež, jež ji zbožňuje, ale jakmile ze sebe svlékne svůj usedlý civilní šat (a často ani toho není třeba), stává se z něj zase ten ďábel s krví podlitýma očima, který si pod maskou může dovolit fakticky vše, a nikoho ani nenapadne, kým v běžném životě je. Nu a tohoto rozporu seriál využívá k co nejšílenějšímu prznění všemožných situací, z nichž se skládá život mladého muže: schůzky s něžnou dívkou jeho snů, natáčení TV pořadu s nejmilovanější sweet-popovou kapelou, setkání s rodinou, jež si myslí, že vede v Tókju ctnostný život... a Negiškovo temné Já, Krauser-san, JE ZNÁSILNÍ VŠECHNY!!! Od první chvíle nejde o seriál ani v nejmenším realistický; všechno je přestylizované, dotažené ad absurdum a často také dosti laciné, např. časté „náhodné“ pády a následné kopulační pohyby, z nichž je šílící teen publikum u vytržení. Chápu, že člověka libujícího si v kultivovaném humoru to může až zhnusit, a sám sebe se ptám: Proč se u toho k čertu tak bavím? Není náhodou i ve mně – v člověku nesnášejícím v anime prvoplánovitost a laciný humor – kus temné stránky Negišiho, kterou tento seriál probudil, stejně jako ji v Negišim probudí první tóny jeho hitu Grotesque? Dokonce jsem pod jeho vlivem zatoužil založit také právě takovouhle kapelu, leč osidla českého školství a vědy svedla jednoho z potenciálních členů do hřejivého náručí levice a jeho kapitalistické sklony jsou tytam. DMC je tak očividně přehnané, že jsou i tyhle pitomosti neskonale půvabné - obzvláště ve spojení s lajdáckou animací, která k seriálu tak přirozeně ladí. Ovšem pod nánosem vulgarity a obscénností jsou k nalezení i opravdu vtipné momenty, jichž by se divák u takhle pokleslé podívané nenadál; ať už jsou to např. Krauserovy pohotové reakce, když se dostane do úzkých, nebo vpravdě geniální závěr 9. dílu, v němž se zhmotní-zlo-celého-světa a doprovodí jej přitom úžasná Carmina Burana. V mnoha ohledech skutečně nejde o primitivní zábavu, jak by se na první pohled mohlo zdát. (Anebo je to jen racionalizace světlého Já, které se za svého temného bratříčka tak stydí? ]:->) (24.10.2008)

Na začátku to je jako pecka - člověk se směje, baví, čeká, co se zase stane. Ale i když jsou díly jen 12 minutové a i když jich je jen jen 12, tak se to pomalu přejí. Ano, stále je to zábavné, plné sprostoty, metalu a lásky k popu, jen už ne tolik. Negiši mele tak rychle, že jsem si to občas musela zastavovat, abych stihla přečíst titulky. Určitě ani po zhlédnutí se nestane metal mým oblíbeným žánrem a určitě na to rychle zapomenu. Ale mělo to své silné chvíle (třeba díl, kde je na pódiu flusací válka a Krauser to sebere až z paty, jsem viděla s mladší sestrou: "Proboha, na co to koukáš? To je fuj, to je nechutný..!! Nemáštam další díl?" :-D) a originalitu. Slabší 4* (01.02.2011)