Resident Evil: Afterlife

Překvapivě dobré i ve dvojrozměrném podání. Anderson se svým místy meditativním pojetím blíží nálepce "béčkového artu", protože řada kompozic (například z "Aljašky") je jednoduše krásných a velmi pomalé tempo vyprávění umožňuje zaměřovat pozornost na obrazy a kochat se jimi. Záběry v Resident Evil: Afterlife totiž nejsou primárně zprostředkovateli narativně důležitých informací, ale mnohem víc opojným průzkumem uzavřených i otevřených prostorů obklopujících postavy. Tomu samozřejmě napomáhají fetišistické zpomalovačky a nadměrné využívání celků a velkých celků. Vzhledem k tomu, že videohry jsou oproti filmu definovány především prostorem (hráč tráví čas objevováním nových lokací a opakovaně jimi prochází), zatímco film je omezen jasně definovanou stopáží (tedy časem, v kterém musí divákovi říci všechno podstatné), chápu tento krok v rámci videoherních adaptací jako jednoznačně kladný. Nemá moc smysl mluvit o "videoherní absurditě scénáře", když těžiště filmu je někde úplně jinde. Byl bych opatrný i s tvrzeními ohledně "fetišizování Milly", která je už od prvního dílu - a postupně čím dál víc - spíše androgynní postavou, která v mnohém odpovídá videoherním avatarům, do nichž je možné se volně projektovat. Kromě vzezření Alice hraje roli její ztráta paměti (první díl) a v Afterlife nepochybně i armáda jejích klonů, která značí schopnost avatarů opakovaně vstát z mrtvých, "respawnovat" se na jiném místě a na několik pokusů dokončit misi (dohrát hru). (08.05.2013)

Nejpomalejší akční film od Tělo na tělo... puštěno standardní rychlostí by to mělo tak třetinovou stopáž, vypadalo by to o dost míň onanisticky a možná bychom neměli tolik času zkoumat scénář z infantilní mysli osmiletého videoherního maniaka. Přestřelky otupují, holkám to nesluší, zombie jsou jen šedou bručící kulisou a všechny ty nájezdy a oblety bez nápadu, natažené slow-motionem do bolestivých délek... kdybych mohl, utekl bych po první scéně, která je ještě hloupější než Ultraviolet puštěná pozpátku. Anderson na hanbu! (11.09.2010)

Série Resident Evil si ve třetím díle (pouštní Extinction) vylepšila reputaci, stejně jako Paul W.S. Anderson s Death Race, takže při ohlášení Afterlife jsem se začal na nový film těšit. Alespoň do doby, než se objevily první plakáty a trailery, které zcela otevřeně přiznaly nemilou skutečnost, že místo hororu se tentokrát budou konat trikové 3D akční orgie. Bohužel jsou to neuvěřitelně nudné a sterilní "orgie". Úplně každá scéna působí smutně umělým dojmem, herci zoufale a scénář jako výsměch. Jsem dalek nazvat toto technologické promo s názvem Resident Evil: Afterlife filmem. 1/10 (08.10.2010)

Zatím co jsem se mstila Umbrelle, poslední hrstka přeživších odlétla do bezpečí. Útočištěm bez nákazy se stala ARCADIA ..... 18 měsíců od ,,Nevady“ je z Alice nesmrtelná (?) létající samurajka, která mrknutím oka zvedne tlakovou vlnu. Všechno je okatě podřízeno 3D efektu a já ZATÍM lituju, že jsem nešel do kina. Nic netrvá věčně a když se Alice přesune z nádherně prosluněné Aljašky na střechu baráku v L.A, jsem rád, že Anderson nechce točit přírodovědnej film, nýbrž pořádnou akční pecku. Ale ..... místo toho přichází jen další tupé střílení do zombíků a názorná ukázka toho, že dlouhodobé sledování MATRIXu poškozuje mozek. A mám dojem, že u Andersona je to nevratné. A jestli jít na 3D? To teď neřeším, protože tohle je úplně zbytečnej film. Několik důvodů, proč má smysl film vidět: 1.) Jsem začínající režisér a nevím, jestli mám na to vzít si Millu Jovovich za ženu. 2.) Nenávidím UMBRELLU. 3.) Chci vidět zase utíkat M. Scofielda z vězení. 4.) Jsem (schovanej) zombie a nevím jestli už je konec. PŘÍBĚH ** HUMOR ne AKCE *** NAPĚTÍ ne (14.10.2010)

Druhý nejlepší díl z filmové mutace Resident Evil (ano, jsem si vědom jak blbě to zní). Hudební doprovod a samotné ozvučení je bombastické, třetí rozměr tomu dodává šťávu. Doposavaď jsem žil v domnění, že mě efekt "lítajících pneumatik" už ničím nepřekvapí. Mýlil jsem se. Digitální hvězdice letící přímo do ksichtu jsou zatraceně cool, ostatně jako všechny ty šílené akční scény, prodlouženy minimálně na desetinásobek reálné délky. Příběh, podobně jako ve hrách (které začínají být tak trochu telenovelami), je zato nehorázný výmaz, postrádající logiku (no... vždyť je to vlastně herní adaptace Made in U.S.), dobře napsané dialogy a... no hergot už to sakra ukončete! Ty cliffhangery na konci vážně nesnáším! (30.09.2010)