Aksál

Schizofrenie duše – jistota racionality versus nejistota emocionality. Překvapivá myšlenka – rozum je vlastně strach, který se převléká za opatrnost a praktičnost, ale i poznání, které se dá definovat jako odhadování trendů, možností a rizik za účelem nalezení nejlepší strategie přežití a dosaženi cílů. Demografické statistiky vypovídají, že vzdělání, a tudíž racionalita, je nejúčinnější antikoncepce – čím jsou ženy vzdělanější, tím méně dětí se ve společnosti rodí. Ve skutečnosti život vyžaduje spíše odvahu a nerozvážné přehlížení možných nebezpečí než opatrnost a ostražitost, neboli méně přemýšlení a více konání. Dilema – rozum versus emoce, bezpečí vědění versus blaho nevědění – vyjadřuje Miguel de Cervantes y Saavedra prostřednictvím otázky, kterou pokládá hrdina jeho knihy Don Quijote – "Co si vybereš: moudrost šílenství nebo hloupost příčetnosti?" ___ "Rozum – tak říkají strachu všichni, kdo mají strach." ___ Skvělá hra o lidských vztazích a motivacích, která ukazuje, že rozum je uvědomělý a zveličený pud sebezáchovy, jenž zabraňuje spontánnímu chování a s nim spojeným prožitkům. (19.07.2013)

To, jak postava pana Abrháma rozvrací svýmí otázkami povrchní samospokojenost postavy paní Drahokoupilové, je velice působivé. A působivost tohoto snímku je mocně podpořena hudbou a až snově působícím opuštěným prostředím. Ovšem to vyjevení, co je postava pana Abrháma zač, mi připadá tak křečovité a hloupé. To prostě celý film shazuje. (23.05.2013)

Bravurně napsaná miniatura, která funguje na více úrovních. Za prvé jako zábavná konverzačka, která umí dávkovat napětí a přichází s vtipnou překvapivou pointou. Za druhé jako konfrontace dvou strategií přístupu k životu, kterou pro mě nejlépe popsal Karel Čapek ve svém příběhu o Romeovi a Julii z Knihy apokryfů. Jeden zkrátka plane vášní, sází na emoce a zážitky a neohlíží se přitom na následky. Opačný přístup sází na rozum a pracuje s dlouhodobou perspektivou. V třetí rovině je Aksál jednou z mnoha variací na jedno z klíčových témat literatury a filmu - krizi středního věku. Pocit opotřebovanosti, rutiny, obava z toho, že už v životě nepřijde nic výjimečného, to dokáže s člověkem zamávat a nutí ho dělat pošetilosti. Určitou slabinou může být chudičká výprava, ale jinak funguje inscenace na jedničku. Celkový dojem: 90 %. (15.08.2016)

Jen takové krátké zamyšlení nad tím, co jsme chtěli, čím jsme byli, a co nakonec máme, a kým jsme. Jak dlouhá je cesta ke klidu a kolik na ní musíme a nechceme obětovat. A pak si přijde nějaký blázen, vmete nám to do obličeje, a my si uvědomíme, že tohle jsme nechtěli, ale že už jsme se změnili a těžko s tím něco dělat. Ale ta kocovina je silná a drží se dlouho. Film nic neřeší, jen dává podněty k úvahám, Josef Abrhám svou roli apoštola lásky nezvládá úplně přesvědčivě (rozhodně ale je to jímavé překvapení), Marie Drahokoupilová coby bohyně studených čumáků je opět chladná jako led, nicméně pomalu taje a dá se jí to věřit. Rozuzlení je trochu omšelé, ale jak říkám, je to jen skica, zamyšlení, a jako takové to beru...70% (07.07.2011)

Strhující, nečekaně dramatická a velice emotivní půlhodinová konverzačka. Josef Abrhám a Marie Drahokoupilová po sobě nemilosrdně pálí otázkami a odpověďmi mistrně napsanými Pavlem Kohoutem, patřičnou atmosféru dokresluje hudba Luboše Fišera a režie Jiřího Bělky, který si pohrál s dlouhými záběry. Zkrátka a dobře další archivní televizní klenot, který bychom si měli hýčkat. Doporučuji všem. (03.12.2011)