Ondine

Pořád přemýšlím, proč jsem tomuhle filmu prvně nedal pět hvězd. Ondine by si to totiž ve všech ohledech zasloužil. Nádherná irská příroda, těžký irský život a do toho se vznese jeden lehký příběh s nádechem fantasie. Ke břehům totiž doplave Ondine. Možná za to mohl samotný průběh, kdy jsem já, a ani samotný film netušil, zdali jsem na vlně fantasie nebo jen neuvěřitelného příběhu. Na druhou stranu mi dokonalý podkres ponurého, depresivního Irska dosadila naprosto geniální hudba islandských Sigur Rós. Takže i tohle byla pro mě velká výhra, kterou jsem přijal s víc než jenom otevřenou náručí. A když tak nad tím psaním komentáře přemýšlím, pět hvězd tomu nakonec dám. Film si to zaslouží. Je zvláštní, originální. Režisér naprosto perfektně využil hudbu, která si k filmům takového formátu naprosto koleduje, být součástí. A udělal prostě to, co musel. Dal ve výsledku filmu správný řád. Ondine je irský klenot. Nikdy jsem z této země neměl depresivnější, ale o to oslavnější náladu, než při sledování tohoto filmu. (06.03.2011)

Možná si Neil Jordan zvolil do hlavní role polskou herečku, protože chtěl neokoukanou tvář, ale potom je teda trochu padlej na hlavu, protože si vybral polskou herečku, která vypadá skoro dokonale přesně jako Keira Knightley. První polovina filmu zajímavá, nicméně to na film nestačí, tak museli filmaři přijít s nějakou zápletkou. No a s tou já moc neka. (06.02.2011)

Je zajímavé, že se mi ve filmové výzvě sešly hned dva filmy s tématem mořské panny. A bohužel mi ani jeden z nich tak úplně nesedl. Úžasná irská příroda i hudba je fajn, to beru, jen to ostatní už na mě tak nezabíralo. Snad je to tím, že obecně nejsem moc na podobná melodramata a taky mě zrovna netankujou přechytralé nemocné holčičky, případně dialogy typu „každý potřebuje naději... bojím se doufat“ apod. Na druhou stranu oceňuji, že to nebylo nijak přeslazené, to bych od Jordana ostatně ani neočekávala. Jen ten konec bych nechala víc otevřený. Filmová výzva 2016 (17.07.2016)

Jestli někdo říká, že Scorcese vodí diváka za nos, to se ještě nesetkal s nejnovějším počinem Neila Jordana. Ondine je totiž v obou svých sférách falešná - jak ve fantastické, tak i v realistické. Když dojde k banálním a jednoznačným rozuzlením klíčových zvratů, nejednoho z nás naštve, jak povrchním způsobem Jordan předtím nakládal se svými pohádkovými trademarky, aby je následně na konci popřel a ukázal, že to celé bylo jen audiovizuální habaďůra, kterou jsme spolkli i s navijákem. Po skončení v mysli maximálně uzraje pocit promarněného potenciálu a krásná hudba Sigúr Ros, která vytváří něco jako atmosféru. Ale to si můžu raději poslechnout album, a ne kvůli tomu nasazovat krk v kině. Výbornému obsazení navzdory. (19.10.2010)

Ondine jsem ověnčil "jen" třema, ale nezáleží na počtu, spíš na dojmu. A ten je zvláštní. Respektive odlišný, osobitý a hlavně strašně krásný. Nedávno jsem vyštrachal svou starou - a především bizarní, slohovku "O mém snění". Bylo tam něco o lodi vyrobené z víček a smrti způsobené golfovým míčkem. Chci říct, že jsem při tom nálezu, stejně jako u Ondine, vycítil závan sentimentální nálady. Tu nesnáším, ale dává najevo určitou náklonnost k daný věci. A Ondine možná není průlom v Neilově životě, není to pohádka, ale má giganticky přátelský rozpětí křídel. Syracuse tam byl ostrovem sám pro sebe, a proto se někdy rád nachlámal, jeho počínání jsem chápal (např. útěk od majáku). Je to stará dobrá životní paralela. Kámoš. Cítil jsem to. Z plátna! (Aero - Praha, já a sestra :) (23.07.2010)