Mladí rebelové

Na Fucking Amal to nemá. Chybí tomu to provalení, reakce malého Norského města na homosexualitu. Probírá se pouze nějaké laškování mezi dvěma kluky, které nepřeroste v nic víc. Společensky nám to neříká nic. Čistě film o duši jednoho teenagera, která je rozpolcená na dva světy. Škoda dalo se z toho vytřískat trochu více. (04.07.2010)

Přemýšlím, kdy naposled jsem ve filmu pocítila stejné sympatie ke všem hlavním postavám, jejichž charaktery jsou bravurně vytvořeny. O což se předně zasloužilo herecké obsazení. To je naprosto výborné a společně svou přirozeností a uvolněností vytváří základní stavební kámen tohoto filmu. Zrzavý Rolf Kristian Larsen jako "lídr" kapely, Arthur Berning jako opravdový kámoš s moudrými hláškami po ruce, krásná, sympatická a chápavá Ida Elise Broch a Ole Christoffer Ertvåg jako hodný, možná zvláštní a citlivý kluk. K tomu typická atmosféra chladného severu a dynamická a podmanivá hudební stránka. Je to film o přátelství, o lásce, o vznikajících citech, o touze po nich a zároveň strachu z nich. O chybách, které ze strachu a kvůli nim děláme, o výčitkách a o uvědomění si, kam až nás to vše může zahnat. Film netlačí na pilu, v ničem nepřehrává, neměla jsem dojem, že je scénář vykonstruovaný, že se postavy chovají strojeně či nepřirozeně. Vše je zcela přirozené, opravdové a laskavé. Na severu zřejmě většina tvůrců nemá ani ponětí, že existuje něco jako "klišé, patos či vyumělkovanost.":) To je jeden z důvodů, proč je jejich filmová tvorba tak skutečná a uvěřitelná, lidská, samotářská a melancholická. Severské podnebí dokáže čistit a chladit duši, stejně jako ji dokáže rozdrásat a roztrhat. Mimochodem, ta chemie a pohledy mezi Jarlem a Yngvem jsou doslova odzbrojující:) Hezký a výstižný komentář podal uživatel Dudek. (02.08.2011)

Kdo z nás někdy v období puberty a dospívání nepociťoval náklonnost ke kamarádovi nebo spolužákovi stejného pohlaví? Já se přiznám, že podobné pocity jsem zažíval v době dospívání také, a tak jsem velmi rozuměl hlavnímu hrdinovi, který se v tom dokonale plácal a byl ze svých pocitů maximálně zmatený. Navíc na tomhle filmu se mi líbí ten nenásilný postup děje, kdy všechno postupuje tak nějak přirozeně a scénář netlačí na pilu, ale spíše nechává hlavního hrdinu konat jen v náznacích a k nevyhnutelné konfrotaci se tak dospěje prakticky až na konci filmu. A to je velice překvapivé, ale zároveň také velice příjemné zjištění, film bych tedy ani nenazýval jako film o homosexualitě, ale spíše jako film o hledání sebe sama v období dospívání. Ale fungovalo to naprosto dokonale, a to je asi to nejdůležitější. Jen mi trochu vadí, že když už k té konfrontaci na konci filmu dojde, tak děj zůstává otevřený a divák se tak vlastně vůbec nedozví, jak se hlavní hrdina rozhodl a jak celá tato story dopadla. Což je jediný nedostatek, který filmu mohu vyčíst, jinak je to totiž další z mnoha dokonalých severských filmů, a konkrétně filmů o dospívání a o ujasňování si svých pocitů a hledání sebe sama v této složité době života není rozhodně nikdy dost. Zvlášť, když jsou maximálně příjemné a sympatické. A že se film odehrával v roce 1989 je jen malý příjemný bonus. Kdyby byl ten příběh nějak konkrétně zakončený, neváhal bych s pěti hvězdama, takhle je to jen 90% a tím pádem pouze čtyři hvězdy. (21.06.2010)

Psal se rok 89 a pomalu se hroutil komunismus, padla berlínská zeď. Ale to vlastně vůbec není důležité, byť film sám se tváří, že to důležité je, ba velmi. Žel jedinou paralelu jsem nalezl, touhu mladých po svobodě. Nepočítám-li zamilovanou písničku o stržení jakési zdi mezi štěstím a autorem milovanou dívkou (případně zdí v sobě mezi homo a hetero, ale to už bych každou změnu, jež vyžaduje trochu práce mohl vnímat jako bourání zdi). Jelikož film se snaží být srozumitelný, uvidíme, že pro mladé je svobodou šukání, punk, cigára, chlast a odmlouvání učiteli. Ten samozřejmě mladé ani trochu nechápe - školometský, omezený chudák. Pravda, zase tak hrozné to není - kapela hrdinů se ukáže jako šitózní, jejich sny hloupé, jejich důvěra v trvalost a nenarušitelnost mezilidských vztahů naivní. Trefa do černého! Ale uznejte, ze dvou metrů se do černého trefí každý. Vše se ale má změnit v okamžik, kdy se na škole objeví Yngve a Jarle zjistí, že kluci taky mají něco do sebe. To váhání, ty chtivé pohledy, ta nejistota, ten stud! Zase střílíme ze dvou metrů. Namíříme naposled k finální konfrontaci. Pic! Vedle. SPOILER - Ne, té situaci, kdy Jarle řve, že Yngveho nenávidí a šeptá mu, že ho miluje, načež si to jde Yngve hodit, jsem nedokázal věřit. KONEC SPOILERU. Nakonec tu máme veskrze průměrnou romanci o jednom začínajícím homosexuálovi, která zbytečně akcentuje přelomovost doby, neosobně a schematicky předvádí generační rozdíly a obsahuje scény, jež silně trčí z konceptu díla. Např. postavu otce, který je skorem líčen jako hajzl a přitom jeho činy působí jen mírně nemotorně (a v podstatě nemá na dění a postavy žádný vliv). Nebo propuštění matky z práce, které působí jak naivní politický komentář odsuzující pravicovou politiku. Ono to je pochopitelné, vždyť jsou to dnes spíše levicové kruhy, které dělají queer politiku. Konečně je tu též kýčovité básnění - oživlé mráčky podobající se zvířátkům a zamilovaná písnička, která je stavěna výrazně nad punkovou píseň Piča Satan Anarchy Komando. Mně přišly obě stejně kvalitní. (17.08.2010)

Finální scéna se střihovou retrospektivou, kdy Jarle sedí v autobusu, který mu na úplném počátku příběhu ujel, a jeho poslední pohled do divákových očí za zvuku Love Will Tear Us Apart od Joy Division je dokonalým zakončením v jádru křehkého filmu o neklidném dospívání v chladném Norsku. Hudba zahrnuje mnoho žánrů - od originálních punkových nahrávek MRB až po již zmíněné Joy Division a synthpopové Japan v čele s Davidem Sylvianem - přičemž dohromady tvoří nečekaně harmonický soundtrack. Nenápadná kamera, prostá složitých vizuálních excesů, už jen dokresluje kvalitu téhle seversky chladné podívané. (27.01.2009)