Muž, který miloval Yngveho
Mannen som elsket Yngve
The Man Who Loved Yngve
The Man Who Loved Yngve
Režie:
Stian KristiansenScénář:
Tore RenbergKamera:
Trond HøinesHudba:
John Erik KaadaHrají:
Rolf Kristian Larsen, Ole Christoffer Ertvaag, Ida Elise Broch, Arthur Berning, Kristoffer Joner, Jørgen Langhelle, Vegar Hoel, Andreas Cappelen (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Norský Stavanger je sice příjemné, ale poněkud monotónní místo k životu, do něhož revoluční konec osmdesátých let proniká jen skrze televizní obrazovky. Jediný únik z okolní šedivé nudy nachází sedmnáctiletý Jarle v hudbě kapel nové vlny, pod jejichž vlivem založí s přáteli „nejtvrdší punkovou kapelu ve Stavangeru“ (především proto, aby jako nezletilý gymnazista konečně pronikl do jediného rockového klubu ve městě). Když však do školy nastoupí nový student Yngve, obrátí se Jarleho doposud dětský svět vzhůru nohama: aniž by tušil, jak k tomu došlo, zjišťuje, že volí mezi dívkou, kterou mu všichni závidí, a chlapcem, jehož ani pořádně nezná. S tak silným emočním zlomem, který se podařilo debutujícímu Stianu Kristiansenovi do snímku vložit, se lze setkat jen málokdy – jeho zábavná komedie o dospívání se takřka nepozorovaně zlomí do hořce melancholického vyprávění o nemožné lásce. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (84)
milovaný film z milovaného norska o tom, jak se jeden bál a jeden se nebál. a k tomu, co se bál, by měl co říct pan freud... ne, dobře, o konfliktu id a superega by se daly psát romány, lepší je to ale zažít - mívá to dost zábavné konce... / kundera kdesi zmiňoval, že dobrý román se pozná tak, že se v něm člověk vidí - v tom případě je tohle jeden z nejlepších románů vůbec. aspoň pro mě. ()
Snad nejpůsobivější vyznání lásky, které jsem ve filmu (i v životě) zažil. 1) Klíčovým slovem tohoto filmu (určitě ne komedie) je nejistota - politická (kolaps berlínské zdi symbolizuje konec doposud přehledně uspořádaného světa), ekonomická (ztráta zaměstnání jako zpochybnění víry v kapitalismus - vítěze studené války), hudební (punk rock amatérské, mezi námi dosti mizerné, úrovně versus synthpop), sociální (chybí pevná rodinná vazba na otce i dostatečná sociální adaptabilita na přátele), sexuální (překvapené zkoumání homosexuálních pocitů) a konečně i společenská (bouřlivá reakce jasně svědčí o nepřijatelnosti stejnopohlavního vztahu v ne tak malém norském městě na konci 80. let - Stavanger je o něco větší, než Liberec). 2) Šestatřicetiletý režisér Stian Kristiansen pojal svůj celovečerní debut se záviděníhodnou lehkostí a samozřejmostí. Stejně starý autor knihy heterosexuál (sic!) Tore Renberg ze Stavangeru napsal i scénář, režisér si pak rovněž ze Stavangeru vybral hlavní herce, z nichž 25letý Rolf Kristian Larsen (zrzek s příšerným dobovým sestřihem Jarle) hraje obdivuhodně přesvědčivě. 3) Použití nenápadných tělesných dotyků v kombinaci s chladnou seveřanskou odtažitostí a skvělou mimikou působí až elektrizujícím dojmem. 4) Absence didaktického všeuzavírajícího konce je v souladu s ústředním motivem nejistoty a současně umožňuje, aby si divák do viděného promítl vlastní názory, postoje a životní zkušenosti a tím si film subjektivizoval. Snímek totiž není jen o homosexualitě, jde o hledání svého místa ve světě, hledání, kterým si prošel každý z nás, i když ne u všech to muselo mít podobný průběh. ()
Ďalší dôkaz toho, že Severania dokážu hocijakú tému spracovať kukatelne bez nájazdov do klíše a trapností. Prijemný film o dospievajúcich čo majú kapelu a chcú niečo znamenať. Všetko sa zdá byť fajn. Jarve má super a peknú babu a je spokojný..Lenže do triedy príde nový študent, ktorý mu tak trošku rozhádže život.. ()
Jedna z nelepších teen komedií, které jsem kdy viděl. Umí jak pobavit, tak i náležitě přitvrdit a není vůbec umělá. Kromě skvělých herců a chytrého scénáře musím vyzdvihnout i výborný soundrtack od několika různých skupin. Pod prohlášení, že za Katrin by byla jedna z postav ochotna obětovat svou ruku, bych se klidně podepsal. Velice mě potěšilo i to, že jsem hlavního herce potkal hned den po premiéře, ale k hodnocení filmu se to nijak nevztahuje :-) ()
Po deseti letech od brilantního Fucking Amalu přichází ze Skandinávie další zdařilý snímek s homosexuální tématikou. Narozdíl od Moodyssonova díla se ovšem tentokrát nezaměřuje na sbližování (a dospívání) dvou mladých (a diametrálně odlišných) dívek, nýbrž na sbližování (a dospívání) dvou mladých (a diametrálně odlišných) chlapců. Hledat příběhovou podobnost by nebylo příliš platné, i přesto jsou si tyto dva filmy hodně blízké. Zejména svým přístupem. Narozdíl od většiny amerických pokusů se tu ona homosexualita netlačí dopředu, ale pozvolna prochází celým snímkem. Hlavní roli tu hrají charaktery, jejich postupný vývoj a city, které mezi nimi prostupují. Důraz je kladen na obyčejnost, nikde není cítit snaha o citové vydírání, díky čemuž vše působí pravdivě. Počáteční zmatené pocity v hrdinovi, jeho strach z budoucnost, následků, reakce okolí, ba možná odmítnutí, konečné přiznání, ovšem rychlé popření a očistný závěr. Pohledy za kterými se skrývají vzrušení a strach. Je až neskutečné jakým způsobem zde vše funguje. Není třeba být doslovný, divák vše vycítí sám. Jednotlivé emoce se pomalu mísí, dochází k postupné gradaci a závěr snímku nabídne empatičtějšímu publiku katarzi. Naprosto úžasný film, která mi připomněl, jaké poklady se k nám ze severu dostávají. ()
Reklama