Náš vůdce

Cekal jsem nejaky utahany, i kdyz asi syrovy drama o uciteli, co mu hrabne a zacne vysilovat a dostal jsem neco naprosto jinyho. Celej film, ackoliv ukazuje zavazny veci, je natocenej docela pohodovou a hlavne sviznou formou, ucitel sice vymysli podivnej experiment, ale je to sympatak, kterymu z moci nijak nehrabne. Tady jde o sledovani promeny studentu, ktery nejdriv meli proste svoje skupinky, ve kterejch se bavili, ale postupne jsou to bud clenove Vlny, nebo ty ostatni a dochazi tak postupne k potyckam, ktery jsou skvele vygradovany az k drsnymu finale. Od rezisera Holky to chtej taky bych teda takhle skvele natoceny a i kdyz drsny, tak zaroven zabavny drama necekal, hodne prijemny prekvapeni a jasnejch 5*. (01.11.2009)

Zajímavý film, v mnoha ohledech podobný Kultu hákového kříže, především tím, že může bez problémů sloužit jako snímek určený pro školní představení, nad kterým se lze zamýšlet a diskutovat v hodinách občanské nauky. Bohužel, stejně jako jeho americký bratříček, trpí určitým zjednodušením a schématičností a to mu ubírá na přesvědčivosti a autentičnosti. Našemu vůdci neubírám působivost a to, co chce sdělit, sděluje jasně a efektně. Jenže v reálu by to takhle nefungovalo. Jde o to, že podobný patologický proces by mohl probíhat někde v uzavřené komunitě bez přístupu médií a rušivých vlivů příbuzenstva, kamarádů a státní moci. Dnešní doba vůbec nepřeje totalitním ideologiím založeným na masové účasti, protože je díky informační explozi a všudypřítomnému působení médií hodně atomizována. Ti žáci jsou různé národnosti, náboženství i kultur a tmel se v takovém případě hledá hůř než ve 30. letech. Snímku Dennise Gansela navíc škodí ten přepálený závěr se zápachem střelného prachu a želízky na rukou. Je to nejspíš proto, že to poselství teenagerům mělo být co nejúdernější, ale méně by v tomto případě znamenalo více. Celkový dojem: 65 %. (05.05.2011)

Jakkoli se dívám skepticky na mediální hon na takzvané extremisty, který v současné době společenské krize probíhá, tahle Vlna mě pořádně smetla a v závěru mi otevřela ústa úžasem. Svižně odrežírované, nenásilně gradující vyprávění sleduje reprezentativní výběr současné mladé evropské generace, potýkající se s jinak obvyklými problémy dospívání, kterak snadno podléhá uměle vytvořenému, neopodstatněnému pocitu nadřazenosti. A jak už to tak bývá, na počátku je vždy nějaký ten dobrý úmysl, který se poté vymkne z rukou. Psychologická proměna hereckého ansámblu je, včetně grandiózního finále, tak působivá i díky tomu, jak obyčejné používá rekvizity (např. forma stejnokroje) a v jak uvěřitelných, současných kulisách nechává celé divadelní představení odehrávat. Film nedlí na, již notně obehraném, miliontém a prvním zobrazení hrůz holocaustu, ale s lehkostí poukazuje na nesnesitelně snadno nakažlivé šíření zárodků libovolného fašizující hnutí. Každý v sobě neseme dispozice pro určitou roli, která v nás současně s pocitem, že jsme součástí něčeho většího, najednou vyvstává jako monstrum, o němž jsme třeba ani neměli tušení, že někde hluboko uvnitř dříme. Vždyť my jsme ta zpohodlnělá, konzumní generace, která nemá, proti čemu by bojovala. Brilantní. Ačkoli asi není součástí onoho slavného internetového seznamu "Tisíc a jeden", měl by to být jeden z filmů, které byste měli vidět, než zemřete. (02.08.2009)

"Jak vyrobit Molotovovův koktejl spadá do výuky chemie." Na žádné z mnoha škol, které jsem poctil svou návštěvou, jsem nepatřil k nejpozornějším žákům. Zaznamenal jsem však přitom skutečnost, že nejlepší učitelé jsou ti s nejmenším počtem akademických titulů a šťavnatá výuka Rainera Wengera to jenom potvrdila. Při jeho zpracování projektu Autokracie jsem jen fascinovaně sledoval, jak se za pár dní změnily lidské povahy a založená VLNA se rychle začala vlnit podobným směrem jako za dob, kdy bylo Německo nade všecko. Na mne to tedy hodně zapůsobilo a přitom se mi líbil vyvážený poměr smutek/humor i řád/anarchie. A nejlepší byl sympatický führer, který vůbec netušil, jak dokáže rozpohybovat stádo. Trošku to sice bolelo, ale stálo to za to. (14.04.2016)

Tvář fašismu, tvář samovlády, kterou jsem z vlastní zkušenosti nikdy nepoznal, mi zpočátku připadala v tomto příběhu nemožná a nevěřil jsem tomu, že lze i dnes u tolika lidí v jedné třídě zmanipulovat hierarchii hodnot a zvrátit myšlení. Je to příběh s výraznou fašizující systematičností a bez nadsázky s faktickým obdivem ke kultu osobnosti v postavě učitele. Čím jsou učitelem inspirované metody tak přitažlivé? Když požaduje přísnou kázeň a poslušnost, uniformitu, a také se vzdání všeho co jste doposavad měli rádi? Už to samo je pro mnohé přitažlivé, aby nosili stejný šat, a chtějí se vzdát vlastní identity, aby jim někdo říkal, co mají dělat, a někdo rozhodoval za ně. Koneckonců, pro ty hledače štěstí, které to tak duchovně uchvacuje být v područí nějakého magora a vyhovuje jim vymývání mozků, asi jiné řešení není. Je to taky určitá paralela života, která je ovšem scestná, když se mnoho lidí rozhoduje jak se přizpůsobit světu. V pomyšlení, že je něco takového možné a zjistit, že to jde, je tedy síla. Asi je i možné, že mezi blbosti lidského ducha patří i schopnost nevidět věci nebezpečně zřejmé. Děj se snaží objasnit specifika samovlády v experimentu, který má stále stejnou temnou tvář i když převléká různé stejnokroje. Ani sebelépe bělostnější košile nezakryje její nelidskost. Charakter postav v příběhu se mi zdál malinko zjednodušený a svádí k pochybnostem, že by bezmyšlenkovité uctívání učitele tak lehce probíhalo? Tím nechci snižovat hodnotu filmu, který je nepochybně po mnoha stránkách pozoruhodný a může se také opřít o skvělý výkon hlavního představitele Jürgena Vogela. A konečně poslední postřeh, co tedy zbývá napsat? Film je nadprůměrný, který mě určitě podnítil k zamyšlení o existující hrozbě a je tak trošku alarmující pro dnešní demokracii. (06.03.2009)