Hobit: Šmakova dračí poušť

Dodnes si pamatuju, jak jsem v den premiéry vyšel z promítání Dvou věží a nadšeně zamířil zpátky k pokladnám, abych si tu nádheru okamžitě vpálil ještě jednou. Vůbec mě netrápilo, že se startovalo za běhu a končilo jen napůl. Přibyla totiž kupa výborných postav, větší otevření Středozemě fungovalo na jedničku a třešničkou na dortu byla geniální finální bitva. Je tedy Šmakova dračí poušť to samé v bledě modrém? Inu... ani omylem! Jacksonovy digihrátky tu naopak nabírají obludný a rozvleklý tvar, který v tom lepším případě budí nezájem a v tom horším vyloženě uspává. Největší highlight filmu, útěk v sudech, se přitom odehraje už po půl hodině stopáže (!). A i při něm je veškerá rozverná nápaditost trápena CGI zvěrstvy, která hobití ságu likvidují podobně jako o dekádu zpátky Star Wars. Všudypřítomná greenscreenová umělost ale není to nejhorší. Tím je nezajímavá banda postav (Bilbo je eliminován minimem prostoru, Thorin se zase mění v nudného maniaka), která absolvuje jednu utahanou zastávku za druhou, aby Jackson konečně předvedl draka... a vlepil vám do ksichtu možná nejohavnější filmový cliffhanger všech dob. Co je tedy ve finále platné, že je druhý Hobit vlastně dost akční a pořád se v něm "něco" děje. Ani desítky Legolasem nakrájených skřetů neuhasí touhu po napínavých, dojemných nebo jakkoliv jinak vtahujících momentech, které blockbuster od Petera Jacksona poprvé postrádá. Sem snad pořádnou dávku zábavy a emocí nedotáhne ani rozšířená verze... (6/10) (12.12.2013)

Jak já tyhlencty fantasty vždycky nesnášel. Už od útlého dětství, kdy všichni četli Pottera, šili si autentické okrové varkoče a venčili své skřety, já se jako jedinečné dítě věnoval věcem s reálným podkladem. Sice se mi nikdy nepodařilo sestrojit sušenkového robota, ale jsem skutečně rád, že nedokážu abecedně vyjmenovat všechny přezdívky mikroskopických odřenin na Eragonově meči. Jenže pak přišel pan Jackson a dokázal nudné tlachy geneticky deformovaných idiotů transformovat ve vizuálně vytříbené tlachy geneticky deformovaných idiotů. Musím poníženě uznat, že mě druhý hobit doslova přitiskl k obrazovce a nenechal mě vydechnout. Sice absolutně vůbec netuším, o co tam šlo, asi se snažili zpět vybojovat rodinný recept na vaječnou omeletu s parmazánem, nebo tak něco, ale tak krásně se na to koukalo. Bojím se, že po trojce nasolím pět, ukovu si zbroj a dobrovolně půjdu setnout pár hlav sveřepým čarodějům na našem městském úřadě. (30.04.2014)

Druhý Hobit je rychlejší, akčnější a snad i trochu intenzivnější. Čas se krátí, nebezpečí nabírá na síle i tvaru (ztvárnění Saurona je velmi působivé) a přitom ochránce Gandalf si odskočil na velkou (odbočku). Naše hobití výprava si zkrátka musí stoupnout na špičky a pochlapit se. Zakomponování elfů, zejména krásné Tauriel, proběhlo hladce - je pravda, že příběh v ničem neskřípe, ale také málokdy dokáže pořádně zatnout (dračí) drápky. Filmu trošku chybí nefalšovaně ryzí emoce a hloubka, např. scéna s pavouky by v podobě Pána prstenů byla určitě hrůzostrašnější a prožitější. 90% scén těží takřka jen z krásných vizuálních efektů a opulentních záběrů, což sice při samotné projekci nevadí, ale s odstupem času to působí splachovacím dojmem. Zdá se mi, že místo, aby se po zhlédnutí v hlavě formoval celistvý epický příběh (jako u Pána prstenů), tak zde se vám do paměti vryjí jen jednotlivé scény převážně v závislosti na tom, jak působivý měly vizuál. Jejich samotné pořadí a zařazení do příběhu je pak vedlejší... 7/10 (12.12.2013)

Rád bych napsal, jak to bylo skvělé a bombastické a přeúžasné, plné krásné hudby a nervydrásajícího příběhu, ale nebylo. Viděl jsem dokonalou, řemeslně odvedenou práci výtvarníka, prožil několik nostalgických momentů, které mě znovu vrátily na stránky knih (vstup do Temného hvozdu, Bilbův výhled ze stromu, Esgarot, Špak), občas se uchechtl, jednou ucukl při 3D efektu, ale jinak jsem se spíš těšil na konec (měřeno přísnou optikou). Sám nevím, jak to je koncipované. Jestli je to zkrátka pro hardcore fanouška Tolkienova Hobita k potěšení nebo k nasrání. Přitom mohu odvážně říct, že se povedlo - jednotlivé sekvence, části, momenty jsou jednoduše skvělé, ale jako celek to prostě někde hapruje. Kam se sakra podělo to fantastično, ten děsuplný závan přenádherné bájné Středozemě? Vše je zadupáno do trpasličích výkalů hyperaktivním střihem, hektickou kamerou a umělohmotným prefabrikovaným scénářem. U Eru, jaká škoda, pane Tolkien! A tak krásně jste to napsal. S politováním musím říct, že to, co vám zfilmovali, nebylo zdaleka tak skvělé, jako to, co si přimysleli navíc. Ano, mluvím o Tauriel. Tato nová postava byla z celého filmu jednoznačně nejlepší. Vysoko nad vším tím patosem, barvičkami, a Thranduilovo přehráváním. Přesto všechno ale musím říct, že výlet na sever Středozemě jsem si vlastně užil a bylo vidět, že i ostatní mainstreamový konzumenti v kině občas zapomínají žvýkat ten svůj prošlý popkorn a oddávají se toulkám fantazií (měřeno mírnou optikou). (12.12.2013)

HOBIT: ŠMAKOVA DRAČÍ POUŠŤ opětovně rozděluje, ale tentokrát nejenom diváky, ale i vyprávění, protože přechází od dobrodružné podívané první poloviny k temné fantasy v polovině druhé. Od prvních kroků hobita, třinácti trpaslíků a čaroděje až do příchodu do Jezerního města druhý díl navazuje na NEOČEKÁVANOU CESTU svou výstavbou vyprávění, když řetězí atrakce v duchu těch nejlepších dobrodružných podívaných, zatímco nastiňuje širší kontext putování.__________ Na rozdíl od první části se ale nevracíme na již známá místa, ale na zcela nová, která vedle provázání s prstenovou trilogií "návratem" některých postav (Legolas) umožňují budovat širší síť významů spojených s hobití trilogií (kritika izolacionismu a mamonu). Není ani třeba čekat na rozšířenou verzi, aby napravila rytmickou nevyváženost. Vyprávění se posunuje kupředu po dvacetiminutových blocích, které jsou odděleny podle místa a představených postav (návštěva u kožoměnce Medděda, Mirkwood s pavouky a u elfů), zatímco je na jednu stranu dynamizováno hrozbou v podobě skřetů a retardováno oddělením Gandalfa na jeho vlastní cestu za zjištěním zla v Dol Golduru.__________ Ovšem od flashbacku v Jezerním městě přichází zlom, kdy se z fantasy s adjektivem dobrodružný film překlápí do temné fantasy, která je ozvláštňující svou sebeuvědomělostí, když se hlavní otázkou stává, jestli jdou zvrátit předem dané vzorce (v tomto případě mytického) vyprávění. Potíž s druhou polovinou je však nejenom ve změně tónu, ale i rytmu (na místo tří dvacetiminutovek a jedné čtvrthodiny se operuje ve dvou pětatřicetiminutovkách s epilogem), zatímco se vyprávění snaží udržet svou seriálovou výstavbu. Nesměřuje se ale k sjednocení nesourodé party, jako tomu bylo v Neočekávané cestě, ale k jejímu rozdělení (jedni jsou v Osamělé hoře, druzí v Jezerním městě, třetí v Dol Golduru) s příslibem věcí příštích.__________ Na vyvrcholení temné fantasy si je třeba počkat necelý rok, ta dobrodružná ho nabídla v první hodině ŠMAKOVY DRAČÍ POUŠTĚ v podobě nesmírně opojného úniku v sudech se spoustou nápadů, postupů ze seriálů i nápaditého stylistického odlišení tří skupin (jinak jsou snímáni trpaslíci s hobitem, jinak elfové a jinak skřeti, přičemž jsou odlišeni i délkou záběru). Snad se s TAM A ZASE ZPÁTKY ukáže zlom v polovině dvojky jako promyšlený tah._____ P. S. Viděna verze ve 3D s titulky. Ačkoliv se nejedná o konverzi a nad užitím třetího rozměru se evidentně přemýšlelo (jak vtahující pasáže zdůrazňující hloubku prostoru, tak distancující s různými podvratnými vtípky na hraně PG-13 s uťatými částmi těl padouchů), nedabovaná 2D varianta se jeví jako lepší volba. Už proto, že rychleji stříhané atrakční pasáže s trpaslíky a hobitem (sudy, pec a Šmak) jsou prostorově dezorinetující a potemnění moc plusových bodů nepřidává. (16.12.2013)