Reklama

Reklama

Pan Nikdo

  • Kanada Mr. Nobody (více)
Trailer

V roce 2092 je Mars prázdninovým rezortem a Nemo Nobody 117letý muž, který je posledním smrtelníkem v době, kdy díky vědeckým poznatkům už nikdo neumírá. Na smrtelné posteli Nemo vzpomíná na své tři životy, které možná prožil se třemi různými ženami. (oficiální text distributora)

Videa (9)

Trailer

Recenze (1 293)

Spiker01 

všechny recenze uživatele

Velice sofistikovaný kousek, který si za pár let musím dát znova, jelikož jsem si hned napoprvé pustil Director's cut a těch vsrtev a rovin bylo tolik, že už jsem je v závěru nestihl úplně pobírat. Nu, rozhodně nejoblíbenější linkou pro mě byla ta s Juno Temple, která je naprosto úžasná a bohužel nedostane tolik prostoru jak bych chtěl, zfleku bych si dal teenagerský spin-off. Nicméně tahounem filmu je samozřejmě Jared Leto, který se vesměs věnuje své kapele a turné, takže těch rolí moc nebere, ale když už, tak už stojí za to. Kromě té alternativní reality (či co to bylo) s dlouhými vlasy se mi líbily všechny scény s ním a nejvíc mu to slušelo s Diane Kruger (Jo Němky byly vždycky pěkný, haha). Celkově se jedná o velice komplexní film, který vzešel ze zajímavých produkčních řad a sveřepá režie Jaco van Dormaela rozhodně nesedne každému (Civale, koukám na tebe ty starý brachu), ale dle mého tam ten umělecký punc je...7/10 ()

Traffic 

všechny recenze uživatele

Myslím, že chápu jak odpůrce filmu, tak ty, které to naprosto uhranulo. Na nějaké ultimátní výkřiky typu "Best movie of all time!!11" to fakt není, to zas né, ale přestože ve mně Mr. Nobody zanechal poněkud rozporuplné pocity, přece jen převažují ty pozitivní. Vezměme to popořadě (spoilery nevylučuju): Jared Leto vypadá čím dál víc jako Jim Carrey, Diane Kruger vypadá opět božsky. Samotný snímek se též skládá z na první pohled krásných obrazů - dalo by se téměř říct, že je pouze jejich sérií - a právě v tom je i jejich problém. Až sterilní čistota některých záběrů lehce/těžce zavání konstruktem a umělotinou, jako kdyby na spontaneitu a nepravidelnost nebyl v pečlivě uspořádaném vesmíru Pana Nikoho čas (o tom více později). Na všechny ty hezoučké obrázky je nějakou chvíli radost pohledět, ale když posléze zjistíme, že film je z nich složen celý, jejich účinek začne postupně slábnout, až zakotví v uvědomění si, že se nám tu někdo samoúčelně snaží hrát na emoce, podobně jako v reklamě na Jogobellu. Při vzpomínce na xtý zpomalený záběr na zaláskovanou dvojici, která leží proti sobě v pečlivě zvoleném choreografickém obrazci a donekonečna opakuje (v tu chvíli již banální) slůvka "Miluji tě", se mi dere na klávesnici slovo "kýč". _______ Brzy zároveň pochopíme, že sledovat tady nějakou dějovou linii nebo se příliš ztotožňovat s postavami je tu nemožné; film po celou dobu setrvává v jakémsi bezčasí (nakonec se i dozvíme proč), kde se konstantně vracíme tam, kde už jsme jednou byli, pak dále pokračujeme s jinými výsledky, a tak podobně. Život Nema Nobodyho je včetně dialogů a situací, ve kterých jej pozorujeme, natolik nereálný, že je skutečně Nikým (není možné se s ním osobně ztotožnit), ale zároveň je Každým, každým z nás ve smyslu, že ztělesňuje určitá archetypální témata, se kterými se jako lidé potýkáme. Film je svojí formou i obsahem skutečně výsostně postmoderní; ztráta paměti, nemožnost se soustředit, roztříštěnost, pocit, že se "děje všechno najednou" a zároveň nostalgii po tom, co bylo i nebylo - to vše ztělesňuje stařík, se kterým se setkáváme na dějové linii z Marsu. Je příznačné, že se nakonec dozvídáme, že se ve skutečnosti jedná o fikci - výplod devítiletého Nema, který si musel všechny možné důsledky své volby do důsledků vyfabulovat, aby se (snad) dokázal lépe rozhodnout v mezní situaci. Jako kdyby všechny tyto staříkovy vlastnosti byly součástí právě současných dětí a mladých lidí - paradoxně jsou to oni, kdo se dnes rodí do onoho bezčasí, do doby, která sama sebe prohlašuje za konec dějin, kdy se zdá, že nic nového již není možné vymyslet, a tak pouze dlíme ve vzpomínkách na minulost. Ona budoucnost na Marsu tedy není nějakou science fiction, ale realitou, popisem dneška, kdy se sebe i vše ostatní snažíme konzervovat v čase a místě, nejlépe zachovat na věky. Nedokážeme si představit, že může ještě něco přijít po nás, a tak jako další mezní bod, jako jakýsi "konec světa", po kterém čím dál častěji nedočkavě voláme, je pro nás pouze cesta zpět, reverse motion. _______ Jak snímek opakovaně vysvětluje a ukazuje, náš život je sice zásadně určován prchavými momenty náhody a souhry okolností, které se dějí v přítomném okamžiku, teď a tady, ale my přesto nejsme schopni tyto okamžiky a chvíle plně prožívat a uvědomovat si, že je to to jediné, co skutečně máme. Všechno se děje najednou, právě teď. Místo toho zůstáváme myšlenkami uvězněni buď v budoucnosti nebo minulosti a do těchto fiktivních světů, které si v hlavě vykonstruujeme, promítáme veškerou naši představu o štěstí. Čekáme na někoho, o kom si myslíme, že je osudovou láskou, že bez něj nedokážeme žít, myslíme na někoho, do koho jsme se bezhlavě zamilovali a nedokážeme normálně žít s partnerem a dětmi, které skutečně máme, dáváme si přesné cíle, čeho chceme dosáhnout, abychom byli šťastní a když jich konečně dosáhneme, zjišťujeme, že už nemáme pro co žít. Jak Pan Nikdo nakonec i svými vlastními ústy sám výstižně poznamenává: Toužíme mít možnost dohlédnout důsledky našeho konání a získat tak jakousi jistotu, ale kdybychom toto dokázali, pak bychom si stejně neuměli vybrat. Každá cesta je tedy ta správná. () (méně) (více)

Reklama

Fiftis 

všechny recenze uživatele

Atmosféra vo filme Mr. Nobody je prazvláštna. Príbeh Nema Nobodyho sa premieta v rôznych a pritom súbežných časových pásmach v duchu myšlienky „máš právo voľby, pokiaľ sa nerozhodneš, všetko je možné“. Myšlienkové gro sa deje roku 2092, keď je Nemovi 118 a žije na Marse ako posledný človek, ktorý umrie prirodzenou smrťou, zvyšok populácie má zabezpečenú nesmrteľnosť. To znie v celku dobre, ale inak je to strašná somarina. Celý film sa pomaly vlečie, človek len čaká na veľké finále kedy posledný človek konečne umrie a aj to ho sklame. Ak má mat divák pocit, že si pozrie nejaký ten artový film a bude mat radosť, že mu porozumel a naplnil ho, tak smelo do toho. žiaľ bude oklamaný aj keď o tom nebude vedieť. ()

Ainy 

všechny recenze uživatele

Asi nejsem cílová skupina. Můj zívací reflex mě varoval už v první polovině filmu, ale já ne. Já jsem se zuby nehty držela představy, že se to celé snad nějak zajímavěji rozvine, takže o to přece nepřijdu, že to do konce prostě musím dát. A to byla chyba. Prolínání několika dimenzí, časových zkratek, budoucnosti, minulosti bylo na mě příliš hluboké. Netvrdím, že jsem nic nepochopila, to samozřejmě ano, jenže to byla neskutečná nuda! S fantasy bublinou si ale vyhráli a krásná tady byla i hudba. ()

Morien odpad!

všechny recenze uživatele

Bylo pointou tohoto filmu, že vše je bezvýznamné? Protože mi vcelku přijde, že pointou tohoto filmu bylo, že je vše bezvýznamné. -"Miluješ mě?" -"Nemohl bych bez tebe žít." Některé moje oblíbené filmy jsou hodně přehuštěné, tak přemýšlím jak moc je ode mě nespravedlivé, když o Panu Nikom prohlásím, že mi přijde jako perfektní film pro někoho s poruchou udržování pozornosti. Já ráda udržuji pozornost, ale tenhle film mi v tom tak vytrvale, vytrvale brání... Když pominu všechen ten vizuální chaos, tak hudební podkres je tady dokonalým spouštěčem migrény. Když v prvních dvaceti minutách slyším tři různé ikonické písně použité ke třem různým scénám prohlašujícím je za zásadní scény... a na to navazuje další píseň s další montáží... A nejhorší snad je, že jsou to nejprvoplánovitější slavné písně, které díky nadužívání v milionu jiných filmů a televizních reklam mají spíš negativní přidanou hodnotu. (Příklad Everyday Buddyho Hollyho - tu písničku samu o sobě zbožňuji, ale když je ve filmu použitá jako tady, absolutně po srsti, je to největší tvůrčí lenost. Správný příklad použití: Podvratně jako v Musíme si promluvit o Kevinovi.) Potřebuji si vydechnout. Naštěstí tam takové kousky jsou, když se právě třeba rozprostře ticho a hrdinova ruka v detailním záběru vytahuje z misky rozklepnutých vajíček zapomenutý kousek skořápky. Přemýšlím, jak moc velká ironie je, že se film vysmívá intenzivně prázdným praktikám televizních pořadů "budoucnosti" a potom na nás sám vytahuje z rukávů podobné triky. No, každopádně jsem přesvědčená, že ve skutečném roce 2092 bude skutečný Jared Leto pořád vypadat jako těsně po třicítce, pořád si ale nebudu jistá, jestli se mi líbí jeho herecké schopnosti a nebo jestli se mi jenom líbí, jak je divný. ()

Galerie (35)

Zajímavosti (27)

Reklama

Reklama