Duna

Měřítkem a bohatostí nevídané, bohužel ve všem dalším minimálně o krok pozadu. Chci nekonečně dlouho poznávat tenhle krutě krásný svět se všemi jeho zákonitostmi, je mi ale daleko bližší jako koncept, snad i jako metafora. Rozhodně víc než příběh, který se v něm odehrává, jakkoli si jeho postavy prožijí emocí a zvratů požehnaně. Chci jít pod kůži i jiným charakterům, než je Paul a ti nejzajímavější bohužel vyklízejí pole příliš rychle. 70% pro nejslabší Villeneuveho film, ale pokračování stále může být onou událostí, kterou jsem čekal už napoprvé. (12.11.2021)

S touto adaptací mám dva velké problémy. První je, že i přes úctyhodnou délku se do filmu nepodařilo dostat detaily, díky kterým mě kniha tak okouzlila. Není tu žádné imperiální kondiciování ze Sukovy školy či svatý džihád. Nevíme, že Thufir Hawat, či Piter je mentat aka lidký počítač. Není tam Paulův protipól Feyd Rautha. I ten souboj myslí v každém dialogu, napětí v každém jemném pohnutí svalem tu chybí. Z čehož plyne druhý problém, a to že Villeneuve se o to snažil a snažil se i o opulentnost, což mu nelze zazlívat. Bohužel cesta kterou zvolil je, že každý záběr trvá pětkrát déle než má. Všichni tam na sebe pořád jen strašně dlouho zadumaně čumí, nebo někam pomalu jdou za zvuků nařvané hudby. Bohužel je to šílená nuda s občasnými epickými momenty. Herci jsou vybraní perfektně, vypadá to krásně, ale táhne se to jak smrad. A díky tomu se tam za dvě a půl hodiny skoro NIC nestane a skončí to v půlce!!!!! To považuju za drzost. Za mě to je prostě selhání. (03.11.2021)

„Môj otec sem neprišiel kvôli bohatstvu.“ Vťahujúce a impozantné. Atmosféra je zvláštnym spôsobom posvätná. Síce to stálo 165 miliónov (aj keď na dnešnú dobu to nie je zas až tak megaveľa, aj keď je to samozrejme dosť), ale režisér sa zbytočne nepredvádza. Vlastne mi to pripadalo tak, že mu z tých 165 miliónov 50 ukradli, ale nesmel to dať najavo a tak sa to snaží rafinovane maskovať kameraman. A treba dodať, že nielenže snaží, ale mu to aj perfektne vychádza. Po vizuálnej stránke odviedol Greig Fraser (The Batman) kus fantastickej práce, ktorá z Duny nerobí ani tak sci-fi, ako skôr Anglického pacienta skríženého s rozprávkou (vznešený kráľ, múdra kráľovná, odvážny, ale ešte mladý princ, tajuplná čarodejnica s nie úplne jasnými úmyslami, zakliate kráľovstvo a možno by sa našiel aj drak). Veľa tomu samozrejme dáva úžasný hudobný podmaz legendárneho Hansa Zimmera. Režisér dostal od štúdia k dispozícii okrem nemalého rozpočtu i monštruóznu stopáž. To mu umožnilo venovať sa postavám tak detailne, že to možno mnohým spôsobí šok. Ono to ale prináša ovocie, lebo ak režisér (akéhokoľvek filmu) spomalí, aby sa mohol dôkladne venovať psychologickému pozadiu zaujímavých postáv, v skutočnosti tým film paradoxne zdynamizuje a urobí svižným, keďže potom citlivejšie preciťujeme každú ranu (či už osudu, alebo fyzickú), ktorú postavy zinkasujú. Okrem toho vidno, že to režisér nosil v hlave fakt dlho, námet mu v mozgových bunkách zdomácnel a vďaka tomu vytvoril komplexný, dôkladne premyslený svet (je radosť sledovať technické vychytávky). Postavy sú vynikajúce a hrané skvelými hercami. Dokonca aj Chen Chang, ktorého som naposledy videl pred viac ako dvoma desaťročiami (v Tigrovi a drakovi) je skvelý. Miláčikom publika sa zrejme stane Jason Momoa, ktorý má však bohužiaľ len malý priestor (ale využíva ho mohutne a pritom pokorne a zdanlivo nenápadne). Piatu hviezdu dávam dole za rušivé miznutie postáv z deja (Halleck, Hawat), miestami zle vysvetlené nápady (dá sa hlasom ovládať napr. len jedna postava po dobu max. 10 sekúnd alebo 100 postáv naraz po dobu 24 hodín?) a až ma nepríjemne zaskočilo, aký nemastný-neslaný koniec to malo. Po strhujúcom dunivom akčnom strede Duna začne nečakane prudko upadať do letargie, „vízií“ začne byť priveľa a koniec je v podstate nijaký; ak budete čakať mráz na chrbte ako pri záverečných titulkoch Spoločenstva Prsteňa, zostanete sklamaní. (07.12.2021)

Bude to znít zaujatě, ale běžte na to do kina. Jedině tam totiž "Duna" správně duní a naplní svou podstatu krajně senzorického díla. Impozantní výjevy gargantuovských proporcí, kde lidské postavy zpřítomňují svou malost vůči rozlehlému okolnímu prostoru, který se marně pokouší si podmanit, se snoubí s takřka permanentním zvukovým masivem, který dotváří hmatatelnou drtivost i poetickou krásu zdejších světů. Důsledná estetická dramaturgie perfektně drží na otěžích svrchované vize všechny kreativní talenty jednotlivých složek filmu. V tom ostatně spočívá podstata a výjimečnost Villeneuva v porovnání s většinou režisérů podepsaných pod vysokorozpočtovými projekty posledních dekád. Tvůrci jako třeba Luc Besson, ale i George Lucas se nechají snadno omámit svými spolupracovníky a zabydlí své filmy přehršle drobnostmi, které na sebe strhávají pozonost na úkor celku. Villeneuve naopak snese srovnání se Stanleym Kubrickem, Davidem Fincherem a dalšími tvůrci, kteří dokáží vytyčit jednotnou vizi a ostatní plně využít v pro její naplnění. Ústřední dějová linie je v zásadě jednoduchá a především předkládá potenciál pro následné rozvíjení, i povdvracení v souladu s Herbertovou ságou. Zdánlivě prostinký příběh o příchodu mesiáše je už zde nahlodáván motivem víry a náboženství coby mocenského konstruktu pracujícího s prefabrikovanými příběhy, kde se osobnosti jednotlivců rozmělňují a podrobují vytyčenému a vsugerovanému osudu. Villeneuve již ve svém předchozím filmu "Blade Runner 2049" geniálně rozdrolil mýtus vyvolenosti, na němž tak zásadně staví západní (pop)kultura. V případě "Duny" ale spřádá rozsáhlý epos, kde první film teprve nechává vyklíčit semínka, z nichž následně porostou stromy dalšího (či dalších) filmů. Nelze se tak divit režisérovým obavám, že by v současné situaci film na sebe nevydělal v kinech a jeho přes několik filmů se klenoucí vize by byla utnuta ve fázi rozpuku. Toto je vskutku jen začátek a je tak vzrušující být jeho svědky. (20.10.2021)

// Pět řad politiky ze Hry o trůny narvaných do dvouapůlhodinového filmu, který je paradoxně i přesto velice pomalý jak v budování světa, tak napětí. Jenže v tomhle případě jsou ty komornější momenty opřeny buď o skvělý soundtrack, nádhernou kameru, nebo výborné herce (Rebecca Ferguson je tady neskutečná), takže se člověk v podstatě jen modlí, aby to kvůli tomu celé neskončilo moc brzy, protože ještě nemá dost. Takový hlad po zápletce jsem v kině neměl ani nepamatuju, Villeneuve ale naštěstí nepřestává servírovat. Ať už jsou to dechberoucí akční sekvence, momenty zrady, či hutné vize toho, co se teprve stane. Je to vlastně strašně fajn vidět na velkém plátně zase jednou nový svět představovaný s takovou důkladností, jako to kdysi činili Lucas, Jackson, nebo třeba právě Benioff s Weissem. Villeneuve na to jde sice trochu jinak, jeho film se tak oproti těm výše zmíněným látkám dost vymyká, a určitě to nesedne každému, pokud na tu jeho hru však přistoupíte, čeká vás ten typ zážitku, který se v kinech objeví jen jednou za pár let. Užijte si ho. 9/10 (23.09.2021)