Podzimní tance

Měla jsem tušení, že už kdysi jsem se s tvorbou Veika Õunpuua seznámila. Tahle mozaika zoufalých lidských osudů, odehrávající se v bezútěšném panelákovém prostředí, mi natolik utkvěla v paměti, že i po letech si příběhy jednotlivých postav snadno vybavím. Nejsilnější byla asi scéna ubití režiséra romantických komedií frustrovaným portýrem. Takto napsané to vypadá jako velká řachanda, ale při sledování filmu šlo o veskrze depresivní zážitek. Ovšem těch černohumorných okamžiků se tam přeci jen pár našlo. (14.05.2020)

Myšlenka lidí, kteří žijí životy, které je nebaví a neví, jak z toho, je celkem dobrá, bohužel však způsob, jakým je podána, je nešťastný. Dlouhé záběry, kterými je celý film prošpikován, bývají v některých jiných snímcích fajn. Jejich úskalí však spočívá v tom, že se to s nimi musí umět. A mně nepřijde, že by to autoři tohoto díla uměli. 2* za pár scén, které mezi vší tou nudou aspoň trochu pobavily a za pěkných posledních 20 minut. Bohužel 20 minut nedělá film... (05.07.2008)

Další splasklá bublina a film z mnoha, jehož zásadním problémem je nedostatek emocí a nemožnost empatie s postavami, protože (1) charaktery nejsou dostatečně propracovány (pokud vůbec nějak) a (2) jednotliví aktéři se vesměs chovají jako idioti. V důsledku toho film, který se pokouší být realistické drama, působící děsně vyumělkovaně, koženě a vykonstruovaně a hlavně z velké části nudí. A pár absurdně vtipných chvilek a relativně dobrá hudba už to bohužel nevytrhne. (05.07.2008)

Milujem jeseň, milijem i Jesenný bál, ten zhluk príbehov, ktoré sa niekde na konci stretnú, alebo obídu. Postava a charakter vrátnika nemali chybu a špeciálne teda jeho štangla salámy ! Človek sa normálne pristihne, ako premýšľa nad triviálnymi chujovinami, ked' tu vidí zopár ľudí, ktorí sú v sračkách, ibaže o tom nikomu nerozprávajú. A takýchto príbehov míjam stovky po ceste domov z roboty. (22.05.2012)

"Abyssus abyssum invocat." Zoufalým krokem, neplesavým duchem. Padá listí, padá motivace bytí. Havárie existence. Vítr do duší slyšitelně fičí. Záhuba opěrných bodů, v druhém, prvním patře, v suterénu. Vztahoví Robinsoni, na všech podlažích zanechali bezcílné, bezútěšné šlápoty. Nechoďte sami do té tmy. Je pošmourno, je namáhavé prodrat se alespoň k jednomu paprsku slunce. Hořká vůně zničenosti. Denní hosté melancholie. Lidské postavy v šedém oděvu mizivé naděje. Proudy odstínů soužení proudí. Odnikud nikam. Žádný utišující lék, jen dýka ukrytá v držadle stereotypních ztrát. Neklidné figury procházejí kolem, až příliš zaklesnuty do klína prázdnoty. Stanou se menšími a ještě menšími, až budou těmi nejmenšími, jen nepatrnými světýlky v černobílém poli. Klimbají existenciální námluvy. Zmůžeme se jen na jediný výkřik, který je možný, který je povinný. Pokusný kus pozůstalých. Napni své síly. Jsme stále živí. Běda poraženým. (21.09.2016)