Sigur Rós - Heima

O Islande som toho nevedela mnoho, možno zopár základných info, ale vďaka tomuto filmu si myslím, že som ho mala česť spoznať takto noblesným spôsobom, prostredníctvom jednej skvelej kapely a nádherných záberov krajiny. Ich hudba je skvelá – krehká, precítená, originálna (hlavne nástroje) – pri počúvaní sa cítim ako v rozprávkovej krajine snov. Sigur Ros sú v skratke veľmi sympatickí, talentovaní a normálni chlapci a ide z nich pokora a mier . A aj napriek tomu, že nemám ani tušenia, o čom ten človek spieva, ma to veľmi zaujíma a verím mu. (19.08.2011)

Heima znamená domov. Island. Miesto, kde sa členovia Sigur Ros vrátili po celosvetovom turné, aby splatili svoj “dlh” a ukázali svoju vďaku. Krajine a rodákom. Dvom veciam, ktoré túto jedinečnú kapely formovali asi najviac. Film v plnej kráse ukazuje prepojenie medzi “duchom” Islandu a jeho obyvateľmi. Toto prepojenie sa snáď najmarkantnejšie prejavuje práve na Sigurákoch. Krása, panenskosť a atmosféra Islandu sa tak rovným dielom premieta do ich hudby ako aj do správania jej členov. Po vzhliadnutí filmu som dostal neodbytný pocit, že piesne Sigurákov nie sú úplne iba ich vlastným výtvorom, ale že skrze nich prehovára aj samotná “podstata“ Islandu. A nič na nepresvedčí, že pri prechádzke po Islande Vám vetrík do úška nefúka Hoppípollu alebo Starálfur. Aj keď iba potichulinky. Človek musí zahodiť za hlavu každodenné problémy, sadnúť na zem, zavrieť oči a pozorne, pozorne počúvať. Potom možno... (06.07.2008)

Takovéhle dokumenty by zde měly mít vlastní kategorii, protože Heima se moc hodnotit nedá. Krásná hudba spojena s haldou vzpomínek, krásné záběry, které zatím bohužel vzpomínky nevyvolávají. Tři půlhodiny přemýšlivého kochání a pak to vypluje ven. Kdo má alespoň trošku kladný vztah k Islandu i k Sigurům by Heimu vidět měl, o tom žádná, ale ze mne ty hudební dokumenty vždycky tak rychle vyprchají. (09.12.2013)

Během pokuku jsem spolkla krajinu, vypila vodopády mořských hroznů, navlékla vzorkovaný svetr. V krvi proudily tóny, melodie, ve lbi rezonovaly, až zapadly za víčka - a proměnily se v kapky. Dokument s místy, která se zachvějí, než ustrnou, ornamentální kresby bosých nohou v černém písku, pásmo běžících koní - za nimi vlající hory. V islandské nostalgii byla nalezena má heima: domov, vlast. - pozn. Tatatr.: Tento komentář je součástí islandského komentátorského cyklu. (07.06.2008)

Skupinu neznám, ale řekl jsem si, že se na to na youtube kouknu, když už je to v tom seznamu 200 nejlepších filmů. No a výsledek? Nevydržel jsem to víc jak dvacet minut. Příšerně nudná hudba, kterou bych nepustil ani v čajovně, otřesnej zpěv a do toho sem tam nějakej rozhovor se skupinou (už je ten fakt, že je koncert proložen kecama skupiny je u mě důvodem ke snížení hodnocení, protože to neskutečně brzdí samotný koncert) a obrázky islandské přírody. Ano Island je nepochybně krásná země a některé záběry, jako třeba voda tekoucí pozpátku mě docela bavily, ale jinak jsem měl pocit, že se kolikrát koukám spíš na fotku, protože plno těch záběrů bylo neuvěřitelně statickejch. Obecně si myslím, že dokumenty v top 200 nemají, co dělat, protože to je úplně jiný druh filmu a takovým jménům jako Kubrick, Spielberg, Hitchcock, Forman nebo Billy Wilder se jednoduše rovnat nemohou a o této nudě to platí dvojnásob. To už bych si tu spíš dokázal představit třeba Queeny a jejich Wembley nebo Budapešť, protože to je aspoň hudebně o něčem. (25.06.2009)