Nové sčítání hlasů

Vynikajuca politicka drama so super obsadenim, v ktorej mi vsak chybalo viac originalneho materialu, avsak filmovy zazitok bol napriek tomu vysoko nadpriemerny. Velmi dobra praca, ktora lahucko mohla sklznut na antirepublikansku kampan, avsak vdaka tvorivej zrucnosti a hereckemu ansamblu, sa tak na stastie nestalo. 4,5/5* (08.01.2009)

Nesmírně strhující "kecací" film, který jsem si užil od první do poslední minuty. Že se autoři tu a tam přiklonili na stranu Ala Gora mi nevadilo ani v nejmenším, protože děj i přesto dokázali po většinu stopáže udržet v neutrální pozici mezi republikánským a demokratickým táborem a divákovi umožnili perfektní náhled pod pokličku oněch slavných voleb. Ano, ano, tomu říkám panečku demokracie. Zlatý náš zastaralý volební systém, napadá mě, když vidím, jak promakané lístky a jak skvělá počítadla hlasů používají v pokrokovém zámoří. Člověk jde volit, má na to jen pět minut, a když odchází od urny, ještě aby se modlil za to, že jeho hlas bude započítán tomu, komu započítán být má (pokud vůbec započítán bude). Docela děsivé. Co se filmu týče, napsán je opravdu velice vtahujícím způsobem a řekl bych, že bude srozumitelný i lidem, kteří o floridském přepočítávání nic nevědí. Zahrán je zrovna tak (Kevinem Spaceym, Tomem Wilkinson a Laurou Dern obzvlášť). Pravda je, že v poslední zhruba čtvrtině začnou neustálé soudní žaloby létající z obou stran trochu otravovat, ale říkám si, že ono to otravné doopravdy bylo, tak co bych rýpal. Čtyři a půl hvězdy. Po You Don´t Know Jack další velký bod pro HBO. (06.02.2012)

„Jesus. The last great democracy…“ Pokud chcete vidět, jak artritida důchodců z Palm Beach ovlivnila neratifikování Kjótského protokolu, zneviditelnila zbraně hromadného ničení v Iráku a umožnila Usámovi a jeho partě dostat se do balíčků karet, máte pod důvtipným Roachovým vedením báječnou možnost. Málokdy se vám totiž stane, že je film zábavný a zároveň u něj chcete zvracet, jenže když se má moc předat bez tanků v ulicích, je ohýbání křehké demokracie prostřednictvím špinavých her s křišťálovými úmysly de facto nezbytností. Jediná kaňka na Recount je, že z něj až příliš stříká politické přesvědčení autorů, ale zase si říkám, mohlo být hůř.. Jen nechápu, proč to ti dva nevyřešili po staru? Když šlo o Floridu, guvernér i viceprezident si měli v mokřinách Everglades osedlat aligátory a utkat se v souboji na dlouhá dřevěná kopí bez možnosti podat na vítěze žalobu. To by byla sledovanost a těch ušetřených peněz daňových poplatníků.. No nic, dvě věci jsou jisté. Každý demokratický národ má takové politiky, jaké si zaslouží a Kim Jong-un takové problémy zcela určitě neřeší.. (27.08.2015)

Když jsem tady tak pročítala komentáře na Recount, říkala jsem si: "Co to sakra Demokrati natočili za politickou agitku?" Po zhlédnutí ale musím tvrdit, že HBO bylo možná ovlivněné jakýmsi stranickým podtextem, přesto se drželo faktů mnohem víc, než bych od filmu kdy čekala. Věřím, že většina diváků, která se na to podívá kvůli Kevinu Spaceymu, o amerických volbách z roku 2000 nebude mít široké podvědomí, za sebe ale můžu říct, že jsem o nich něco málo přečetla, třeba David Boies (ten muž s padající zmrzlinou) o nich napsal poměrně hezkou knihu. Na Recount jsem se tedy nedívala proto, že bych se chtěla dozvědět něco nového. Spíš pro mě symbolizoval snímek, jehož děj znám podrobně, ale mě zajímá, jak se ho filmový štáb ujme . A - jak už bylo řečeno několikrát a jak lze odhadnout z hodnocení - ujal se ho výborně. I člověku, který o volbách nic neví, snad vše hezky zapadne do sebe a daná osoba by si měla být schopna odvodit, jak malý je v USA rozdíl mezi tím být prezidentem a bývalým kandidátem na prezidenta. Půl milionu hlasů v zemi neznamená nic, pokud člověk dokáže získat pár stovek na správném místě. A jestli je vůbec získal, je otázka. Recount vám na ni nedá odpověď, nikdo ji nezná. Pomůže vám ale nahlédnout pod slupku politických událostí, kde jeden špatně definovaný zákon (jak poznáte, co ještě je, a co už není úmysl občana?) a zaujatí lidé na správných místech mohou rozhodnout o všem. V pohledu člověka žíjícího na konci roku 2008 se navíc volby roku 2000 odrážejí krásně v tom, jak dnes lidé oba kandidáty vnímají. George W. Bush je ten, který začal nepopulární válku, došlo za něj k ekonomické krizi, propadl se v popularitě na samé dno. Al Gore získal Nobelovu cenu míru, jeho dokument vyhrál Oscara a v popularitě si s ním dle průzkumů z konce minulého roku nezadal Barack Obama ani Hillary Clinton. Gore přesto na prezidenta nikdy znovu nekandidoval. Přesunul se jinam. A já asi nikdy nezapomenu na to, jak na začátku své přednášky před třemi lety vystoupil na podium a představil se: "Jmenuji se Al Gore a byl jsem budoucí prezident USA," načež se publikum začalo smát a Gore s úšklebkem reagoval: "Nepřijde mi to moc vtipné." Ne, vtipné to skutečně není. Ale jsem ráda, že se Al dokázal přesunout dál a že to byl on, kdo v reálu i na konci filmu prohlásil, že "nemá smysl pokračovat ve válce, pokud nemohu vyhrát. A já nemůžu. I kdybych vyhrál, stále nemůžu vyhrát." (29.11.2008)

Co svět věděl hned pár minut po oznámení výsledků a co nám trochu naznačil Michael Moore, volby v roce 2000 vyhrál ten nesprávný kandidát. Toto drama, které rekapituluje události té osudné volby, je velice dobré (co jiného bychom čekali z dílny HBO). V záplavě všech hvězdných herců musím vyzdvihnout Toma Wilkinsona. Vynikající republikán. (02.11.2009)