Zelená zóna

"Váš úkol je provést akci a víc se nestarat!" Jenže poručík Miller je tak trochu šťoural a proto s nadšením novopečenýho skauta odhaluje bushovskou motivaci, která byla každému jasná již před americkou invazí. Nebo snad tehdy někdo věřil pohádkám o kamionech skrývajících pro svět nebezpečný zbraně či americkým nezájmu o políčka s ropou? V těch předválečnejch časech jsem se moc smál moudrou hlavou moudře kývajícím politikům, kteří starostlivě varovali před nebezpečím z Iráku. A tady to zkrátka máme zelený na bílým, což není příliš zřetelně vidět kvůli epileptický kameře, nahání se přitom křížovej kluk a na mě je jasně patrný zklamání, protože jsem pevně věřil tomu, že si to v Zelený zóně pořádně užiju. (15.04.2016)

Soundtrack John Powell: 1. Opening Book ,2. 1st WMD Raid ,3. Traffic Jam ,4. Meeting Raid ,5. Helicopter / Freddy Runs ,6. Questions ,7. Miller Googles ,8. Truth / Magellan / Attack ,9. Mobilize / Find Al Rawi ,10. Evac Preps Part 1 ,11. Evac Preps Part 2 ,12. Attack And Chase ,13. WTF ,14. Chaos / Email, (05.05.2011)

Greengrass má tradičně vše pevně v rukou, film je pro něj vystřelená nábojnice, která přestane svištět až se skončením závěrečných titulků a jeho neomylný technický um v kombinaci s prvotřídní gradací si maximálně užijete hned několikrát (ne-li celý film). Neztrácejí na něj ani jeho oblíbenci – John Powell opět servíruje hudební energický maraton, Matt Damon nesmírně překvapil a zároveň potvrdil dnes již nezpochybnitelný vliv Greengrassova vedení tím, že jeho postava ani vzdáleně nedá vzpomenout na agenta Jasona Bournea, přestože je při její profilaci použito stejně minimalistických prostředků a pod Greengrassovým kočírováním zvládne Damon i patetičtější projevy se vztyčenou hlavou a nezlomným výrazem ve tváři. Výraznějším záporem je jedině prostší scénář – ať již adventurní výstavbou a naprostou pohotovostí všech postav v zorientování se v jakékoliv nastalé situaci, tak politicky snad až příliš vyhraněným a záměrně zjednodušeným obsahem. Nelze než opět smeknout před Greengrassem, který z materiálu Briana Helgelanda (spolu s remakem Pelhamu jasný důkaz toho, že tento držitel Oscara má svá nejlepší léta za sebou) vykřesal soudržnou a říznou podívanou, v níž (jinde patetické) vlastenecké výlevy a (jinde rozporuplný) Matt Damon (opět!) působí velice věrohodně. (17.06.2010)

Prostinký a opravdu hodně pitomý příběh se snaží Greengrass zachránit bravurně natočenou akcí, opět podepřenou chytlavou hudbou od Johna Powella. Marně. Po novém Robinu Hoodovi další hořké zklamání postrádající vše, co dělalo Bourneovu trilogii tak jedinečným dílem. Brian Helgeland je zkrátka scénáristická trubka, která nesahá kvalitám Tonyho Gilroye ani po kotníky. Zručně natočená nuda, to je nový příspěvek zámořské produkce do tématu války v Iráku. (21.05.2010)

Už je to trochu nuda, ale Greengrass zřejmě neumí řemeslně klopýtat. Zelená zóna je neuvěřitelně dynamický film, který se nezastaví ani na vteřinu (i třetí Bourne proti němu občas přešlapuje na místě) a drží diváka v permanentní pozornosti. Od první do poslední sekundy je o co se opírat – ať už jde o dokonale přehlednou akci (obrovský skok právě od třetího Bournea), či vztahy mezi jasně definovanými postavami a naprosto pochopitelné dialogy, které i běžného civila okamžitě vtáhnou do centra dění. Greengrass navíc na půdorys „velkého problému“ roubuje motiv souboje dvou mužů, který je pod taktovkou burácejícího Powellova hudebního aparátu přesně tak cool, jak tomu bylo v předchozích režisérových filmech (a jak – doufejme! – bude ve všech dalších. Tenhle trademark mám ze všeho nejraději). Tím, čím je Scorcese + De Niro (především) pro sedmdesátá a osmdesátá léta, tím je Greengrass + Damon pro současnou generaci. Dobově – ale i nadčasově - poplatnými a reflektujícími umělci pro diváky, kteří se potřebují personifikovat s hrdinou a prožívat příběh jeho očima. Greengrasův tým poskytuje úchvatné řemeslné prostředky (kamera!) a svět, kterým už Damon proplouvá naprosto přirozeně a bez sebemenších zádrhelů. Jedinou vadu vidím paradoxně právě ve scénáři, který je tak neuvěřitelně přehledný a pochopitelný, že ve světle Bourneova světa (nelze nesrovnávat) lehce ztrácí na té jemné přitažlivé vrstevnatosti a chuťovém ocasu (a místy zkrátka a dobře připomíná obyčejnou adventuru ve smyslu „půjdeme z bodu A do bodu B a tam najdeme C, které nás dovede k D“). (11.03.2010)