Music Within

Tenhle film mi skvěle sedl do nálady. Prostě se to tak někdy stane, že máte chuť na něco příjemného, lidského. Potom si pustíte tohle a cyk ho, dostanete to ve svkělé dávce, rozumně okořeněné příjemným humorem. Dvojice hlavních hrdinů mě dokázala příjemně rozesmát, vícekrát něž několik teenage komedií dohromady. Skutečně příjemný film, hezky se na to kouká. Více než milé překvapení. (25.03.2009)

Jediné, co jsem si z filmu odnesl je poznatek, že Michael Sheen je chameleon a určitě o něm v budoucnu uslyšíme čím dál tím víc. Jinak mě nesmírně iritovaly ty jeho sympatické hlášky typu "nemám v tom vozíku velký zadek?". Film je až vlezle korektní a opravdu mě kromě Sheena nic nepřekvapilo (Ron Livingston je v kontrastu s Sheenem pouze nezajímavý přicmrndávač). (22.03.2009)

Problémy jsem měl dva - za prvé mě tenhle film prostě nudil. Celé se to vleče a vleče, stále čekáte gradaci, pointu, zvrat ... a ono nic, najednou jsou tady závěrečné titulky a vy jste skoro vděční. Pak je tady ale další věc - hlavní postava mi od začátku byla hodně nesympatická. Chlapík mi připadal jako dost namyšlený egocentrik - film byl natočen podle autobiografie, takže když si ještě přičtu určitou míru sebeidealizace, pak mám opravdu podezření, že hlavní hrdina mohl být pěkný hajzlík, který si na svém handicapu vystavěl kariéru. Ale abych nebyl považován za grobiána, tak za to, že je to dojemný film o postižených, klidně ještě jednu hvězdičku přidám. Ze dvou na tři. (21.07.2008)

Další ze snímků, co je "based on the true story". Tentokrát na téma handicapovaní vs. zdraví lidé. Ze začátku mi to atmosférou trochu připomnělo Forresta Gumpa - válka ve Vietnamu, sedmdesátá léta... Je to krásně natočené, rychle to uteče, hraje tam skvělá hudba. A Michael Sheen tady předvedl svoji životní roli! Stojí to za vidění. (18.04.2008)

A všichni postižení si byli s těmi nepostiženými rovni a žili v míru a pohodě až do skonání věků… Asi není snadné vyjádřit svou úctu k nějaké osobě bez sklouznutí k tomu nejlacinějšímu kýči. Richard Pimentel je bezpochyby dobrým člověkem, jeho práce pro handicapované přínosná, jeho život fascinující, ale musíme se to vše dozvídat tou nejvíc klišé cestou? Většině filmu zoufale chybí nadsázka a sebereflexe prvních minut, které sice působí hodně „forrestgumpovsky“, ale dokázaly udržet mou pozornost, ba co víc, nedat ani trochu najevo, jak špatný bude zbytek (zhruba od Vietnamu). Nezvládnutá dramaturgie (hlavní děj se začne odvíjet cca po čtyřiceti minutách) je korunována grandiózně trapnou scénou v Pancake House. Něco podobného bych čekal nanejvýš v nějakém Děsném dojáku. Zamýšlená procházka slzavým údolím byla v mém případě pouhým přeletem nad ním. Music Within je jedním z těch povrchních filmů, kde vystupují pouze lidé hodní, anebo hloupí. Toho nejhodnějšího zde ztvárnil bezvýrazný Ron Livingston, jenž navíc neprochází v průběhu let výraznými fyziognomickými proměnami, takže ve třiceti vypadá takřka totožně jako v padesáti. Kdybych šel ještě víc k jádru věci, selhává samotný nápad zfilmovat život tak silně ovlivněný Vietnamem, neboť, co si budeme nalhávat, Vietnam je pasé. A jako jednomu z mála amerických dramat posledních let tomuto vážně nevěřím, že měl současně reflektovat situaci v Iráku a Bushovu politiku (nebylo by totiž vůbec jasné, jestli „Bush ano“, nebo „Bush ne“). Bez poskvrny nakonec zůstane asi jenom ta hudba, sice nevhodně využívána, resp. nadužívána, ale valí. Valí a všechno ostatní nechává daleko za sebou. 40% (14.03.2010)