Reklama

Reklama

Televizní film z roku 1969 odpovídá na neúprosnou skutečnost času po srpnové invazi vojsk, času totality. Nevíme, kde jsme a jak jsme se sem dostali... Televizní film podle scénáře renomovaného autora Jiřího Hubače a v režii Jana Matějovského z roku 1969 vytváří modelový obraz totalitního systému, který se po srpnové invazi roku 1968 na dlouhou dobu zmocnil naší společnosti. Autor zde rozehrál příběh šesti mužů (R. Hrušínský, J. Abrhám, L. Boháč, E. Cupák, F. Řehák a L. Mrkvička) a jedné ženy (J. Brejchová), kteří při prohlídce podzemní části starého paláce zjistí, že jsou tu uvězněni a že odtud není návratu. Dá se tu přežít, ale je pouhé přežívání život? Tuto otázku si klade každý z nich, jen odpovědi se liší. Vedení skupiny se zmocní průvodce, který je ztělesněný typ diktátora. V mezní fantaskní situaci se během doby prověřují charaktery dalších, vzájemně neznámých lidí. Mistrovsky ztvárněné situace bezvýchodnosti a morální pasivity způsobily, že tato hra byla normalizační televizí zakázána a premiéry se dočkala až po jedenadvaceti letech v roce 1990, musela být rovněž stažena přímo ze soutěžní sekce televizního festivalu Prix Italia. (Česká televize)

(více)

Recenze (75)

Rami 

všechny recenze uživatele

Film se opravdu povedl. Je zde krásně vidět, jak se dá téměř z ničeho (pokud pominu výborné herce) natočit skvělý film. A co je na něm tak jedinečného? Výstižný popis typických českých zástupců společnosti. Nalezneme zde téměř všechny - starší vzdělanec, který se poměrně snadno podvolí situaci; jednoduchý praktický člověk, který má potřebu se zalíbit vůdčím osobnostem; člověka, který má nutkavou potřebu určovat pravidla a stát se vůdčí osobností se vší pompou (který je slepě uznáván, do té doby, než klopítne - pak je z pomyslného trůnu sesazen); člověk, který má své ideje a drží se jich (i když se stane trnem v oku a je odstraněn nebo zdiskreditován); slabší jedinec, který chce věřit v v ideu předchozího, po nezdaru neunáší tlak situací a společnosti, načež upadá do trudomyslnosti; dále člověk sebestředný, vyčítající druhým jejich chyby a proklamující svoji dobrotu a trpělivost, která s nezdarem brzy veme za své; a nakonec člověk nepraktický, emocionálně citlivý, přelétavý, který však dovede být v napjaté situaci velmi praktický (až bezcitný). Samozřejmě herci přehrávají, aby dokázali popsat svůj charakter v tak krátké stopáži filmu. Za mě jasných 5 hvězdiček. ()

topi 

všechny recenze uživatele

"Není přece důležité co chcete, ale co můžete. Tak je to." Tyhle slova z úst Rudolfa Hrušínského pěkně zamrazí po těle. Trezorovka jak vyšitá! Na premiéru si musela počkat až do roku 1990. Stejný případ jako u filmu Den sedmý osmá noc, kdy divák neví, v jaké časové rovině a kde se příběh odehrává. Všude je jen cítit zlověstné povětří, nejistota a strach. Strach z čehosi neuchopitelného, avšak všudypřítomného. Podobenství, které má svoji podstatu v tom, kdy nás okupovala vojska Varšavské smlouvy. Skupinka šesti mužů a jedné ženy uvíznou kdesi v podzemí, kde najednou nemohou najít dveře k východu. Situace se začne vyhrocovat, když jednotlivé postavy začnou panikařit a dojde i k podivným úmrtím. Je to občas šílené psycho, kdy absurdní situace neberou konce a vyhrocené scény pěkně tlačí na pilu. Do toho je zlověstně umístěná hudba Jarmila Burghausera, která atmosféru ladí k až hororovým pasážím. Rudolf Hrušínský v roli průvodce, posléze diktátora, by mohl klidně hrát šílené psychopaty, už nejednou se osvědčil, třeba v o rok starším Spalovači mrtvol. Další členové skupinky jsou precizně obsazeny : Eduard Cupák, Ladislav Mrkvička, Ladislav boháč, Josef Abrhám, František Řehák a v ženské roli dechberoucí Jana Brejchová. Nemám slov, tohle jsou snímky, které by nikdy nemohly vzniknout, nebýt srpna osmašedesátého roku. Režisér Jan Matějovský si ke spolupráci přizval kameramana Juraje Šajmoviče, který podobně jako u další Matějovského trezorovky z roku 1970 Podezření, dokázal s kamerou čarovat a uhrančivě snímat jednotlivé obličeje a oči všech zúčastněných, sochařské ornamenty (bezvadný střih) a různými nájezdy zpestřovat a budovat napětí. Nutno dodat, že velkou zásluhu na kvalitě filmu má také scénář Jiřího Hubače. MILUJU TYHLE BIJÁKY!!!!!!! ()

Reklama

showxman 

všechny recenze uživatele

Pasiáns je krásný filozofující film, který do člověka vnese pocit klidu, aby ho následně převálcoval pocitem značné nejistoty až bezmoci. Postava totalitáře je napsána přesvědčivě a od prvních momentů explicitně vyprofilovaná (v šedesáti minutách taky není čas na nějaký přehnaný vývoj postav). Slizký pan průvodce (totalitář) ne náhodou evokuje úlisného a chladného Karla Kopfrkingla. Rozhodně stojí za zhlédnutí. 75 % ()

honajz2 

všechny recenze uživatele

Skvěle natočené a zahrané, jenže místy je to celkem nudné. Ono to dokonce jako podobenství sotva drží pohromadě, já si nemůžu pomoct, ale celou dobu jsem v tom spíš viděl skutečného otce všech Saw, Kostek a podobných, protože jestli se nemýlím, kdyby se to bralo jako horor, bylo by to první tohohle žánru. Jako podobenství ok, ale nevyužít tenhle potenciál pořádně, to je velká škoda. Chápu, že to odkazuje na nedávné události a že jinde, než v trezoru to skončit nemohlo, ale jako horor by to bylo skvělý. A to tam ten potenciál byl, ten konec je dokonalý... Upřímně, já nechápu, proč zde vzniklo za Československa tak málo hororů. A to některé nejsou ani úplně horory. Jako ano, co jsem měl možnost vidět, tak byly dobrý, ale v té době na to byl potenciál... Už odbočuju úplně mimo od Pasiáns, tak se vrátím zpátky. Shrnu to takhle - bravurně natočené, ale sakra nevyužité. 3* Btw, k dnešnímu dni se ten den celkem hodí, když máme státní svátek a do toho ty osmičky. Jo, a pokud chcete vidět dobrý horor z prostorů, ze kterých není úniku, vřele doporučuji Všichni do jednoho. ()

Adam Bernau 

všechny recenze uživatele

Jsem ve velkých rozpacích, jak k tomuto podobenství a nic než podobenství přistoupit. Skoro všichni srší superlativy, od mých hodnověrných oblíbenců to má plný počet a já si připadám v podobné situaci jako u Dalskabátů – sám proti všem s jednou hvězdičkou. Přitom Pasiáns by měl být film právě podle mého gusta. Ale od začátku mi připadal tou měrou hloupý, že i můj favorit Hrušínský mě tady nudil. Sice přiléhavé, ale křečovitě se snažící podobenství vyprchalo se svou dobovou nasazeností (což se dobrým dílům nestává) a zůstaly jen deklamační prkenné dialogy náměsíčných postav, jejichž počínání je prostě dada. Na absurditu je to moc učitelské, na realitu příliš absurdní, přičemž zmizelé dveře jsou zde tím nejsnáze uvěřitelným prvkem. Celé to na mě působí dojmem vizualizované rozhlasové hry. Jenomže ono už počáteční Průvodcovo náhlé překvapení zdí, u níž stojí, je přece jen podezřelé. Něco jsem nepochopil? Měl bych snad brát podobenství stroze doslova „má se to s tím, jako když…“? Neupínat se na „logiku“, ale sledovat jen významy? Pak to ovšem dává smysl. Ale když oni všichni tak blbě žvaní, nechce se mi je poslouchat. Samá silná výpověď, samé životní moudro, samá načtená povážlivost, samá hysteričnost. Sbírka výroků, snůška ukázkových postojů. Někde tady čtu, že Hubač to napsal ještě před okupací jako apolitické existenciálno. No dejme tomu, ale mám snad na těch protivných teatrálních typech meditovat o zabydlenosti v existenci? Nechce se mi. Posléze se trochu začínám chytat, paradoxně právě na wtf zrcadlovém obratu Průvodce a Kamily. Ale teprve v samotném závěru, odstartovaném jeho přiznáním (které mě probudilo z letargie), jsem se chytl opravdu a poslední minuta filmu mě ohromila (i s básničkou). Tak to tedy přece jen stálo za to, ale byla to strašná štrapáce. Lze srovnávat s rovněž televizním Koncem velké epochy nebo s Schormovým okupačním Den sedmý – osmá noc. Kdybych byl hodně zlý, srovnal bych Pasiáns s Němcovým O slavnosti a hostech (protože se mi místy zdá, že o toto srovnání stojí), čímž bych ho odstřelil. Pasiáns je film, který jsem měl vidět aspoň o deset let dřív, teď už ho nedoženu. Možná mu křivdím, možná jsem jen líný to pobrat, ale nemohu jinak. Jedna hvězdička proto, že do odpadu to má samozřejmě daleko, druhá je za ten závěr, který mě sebral bez jakékoli námahy. Tak dobrá, přidám ještě jednu jako opci nebo třeba za Průvodcovo oblíbené "znal jsem jednoho blonďáka". ()

Galerie (4)

Zajímavosti (1)

  • Natáčení probíhalo v podzemí areálu Pražského hradu. Architekt filmu vzpomínal, že v lokacích byla taková zima, že šla neustále hercům pára od úst. Nakonec situaci vyřešili tím, že přivezli dva obrovské parní lokomobily k vytápění. (sator)

Reklama

Reklama