Tiché světlo

Rozhraní vizuální optiky a krásou doteku výjimečnosti. Carlos Reygadas je pro mě nejlepší filmový režisér v historii filmového pásu. Dvojnásobně na filmovém plátně. Dotek jeho dvorního kameramana Alexise Zabého je unikátní - nazval bych to "Tam, kde mezi hvězdy vychází slunce přichází filmy z jiného světa. Optika nadpozemská, nadčasová (Reygadas společně s Zabém jsou filmový vědci). Dlouhé hypnotické záběry života překračují hranici kinematografie." Carlos Reygadas a jeho filmy jsou vlastně plynutí svého času a pomalé záběry doteku galerii. Vyčkávání na počasí, východu a západu slunce, spojení lásky, zachycení emocionálního dopadu na diváka. Každý jeho film zanechává poselství, výjimečnost v závěrečných titulcích. Tiché světlo překonává všechny filmové hranice a standarty. Post Tenebras Lux temnost mexické tamní reality. Japón doteku Boha a myšlenek o konci života. Reygadas se nebojí otevřeně a obrazy mluvit. Pro mě je v jeho filmech ticho a plynutí pomalých záběrů ozvěna myšlenek. (04.10.2016)

No jo, chlap v přechodu, co víc dodat:)) Ale tento film nabízí celkem zaručený způsob, jak ho zchladit, když se mu začnou zapalovat lejtka! Je to film pro milovníky dlouhých záběrů, realistických scén a možnosti ponoření se do reality filmu, života postav, jejich pocitů a hlavně žádných zbytečných a prázdných keců. A konec je fakt emočně nadupaný! (tak nějak nenápadně, je potřeba se do toho pokusit vžít). A je fakt, že paprsky slunce jsou snad jediná věc (jev) na Zemi, která nevydává žádný zvuk... (22.07.2012)

Oproti předchozímu kontroverzně přijímanému filmu Souboj s nebem si Carlos Reygadas zvolil pro svůj nejnovější kousek formu o dost uhlazenější a akademičtější... Tentokrát jde z velké většiny o kompozice dlouhých, statických záběrů, které na sebe berou jak subjektivní tak i zcela distancované pohledy. Prázdnost prostředí (holé interiéry místností, rozsáhlé pusté krajiny s nekonečným horizontem...) umocňuje i jednoduchost stylu, který si zvolil, a definuje i vztahy mezi hlavními hrdiny - vždy jim nedává šanci kontaktu vzájemné interakce a spíše má tendenci je separovat. Když už se však rozhodne pustit herce k sobě, vždy se snaží diváka dostat co nejdále od samotného významu scény a nechat ho tak emocionálně nezainteresovaného (používá k tomu jak pohledů herců, kteří sem tam koukají či mrkají do kamery, tak i ruchů, kompozice a hereckého minimalismu). Geniální je, jak dokáže kamera v jednom záběru naznačit co se bude dít v dalším nebo jak efektně a nenásilně dokáže vytvořit působivé metafory (sklízení úrody na poli, východ-západ slunce atd.), jejichž vyznění však není pro Reygadase prioritou... (21.12.2008)

Opravdu výjimečný snímek! Když uvaděč v kině prozradil několik atributů jako je absence hudby, příliš dlouhé záběry, herci amatéři, neemotivní dialogy, tak jsem to chtěla zabalit. Ale byla by to škoda. Vše mělo své opodstatnění. Kamera je syrová, naturalistická, jako celý snímek, a moc nádherná. Těžko k něčemu přirovnávat, myslím, že jsem neviděla nic originálnějšího. Řekla bych, že je skoro nutné vše vidět na velkém plátně. Sedět doma u malinké obrazovky notebooku, asi bych se unudila a film spláchla... Jak píše AngelAngie hranice mezi úchvatnou výjimečností a odpadem není zas tak tlustá. (27.07.2010)

Ach, ten démon všechny chlapy jistého věku prostě asi nemine, že. Myslím tím mužského, který se najednou cítí tažený z rodinného hnízda za jinou sukní. Nejdřív "Ničeho nelituju" a pak "Dal bych cokoliv za to, kdybych mohl všecko vrátit zpátky" - taky klasická věta, ne? Fakt mně s tím někdy štvou. To napětí ve filmu, které vytváří tichost scén a jejich hrdinů, je něco neuvěřitelného, že mu odpouštím i to cosi, co u Reygadase zavání, hm, estétstvím? Kdo to napsal, že náboženství a erotika (no, u tohohle filmu by sedělo ai ještě jiné slovo) mají cosi neodolatelně společného, ne úplně srozumitelného a přitažlivého? No prostě pro mě dost zajímavý zážitek, budu zvědavá, kudy se Reygadas vypraví v dalším filmu. (17.06.2009)