Noční vrátný

k filmu som sa dostal prostredníctvom titulnej fotografie Charlotte Rampling v nazi uniforme hore bez, tá ma úplne dostala a dlho dlho som sa k filmu dostával. Night Porter je veľmi zvláštne natočený (ani nie že zvláštne, skôr nešikovne) natočený na tú dobu fascinujúci námet- aké je puto medzi tyranom a jeho obeťou? oceňujem kontextovú odvahu že sa pustili do holokaustu, ktorý je v podaní Cavani trochu romantizujúci (alebo low budgetový) , každopádne scény ako balet, spev Rampling v titulnom kostýme, či záver ako od Truffauta si budem veľmi dlho pamätať. má to atmosféru, ale gule vám to neodtrhne. (03.08.2013)

"Musíme zjistit, jestli toto všechno naši nepřátelé už ví nebo se mi podařilo dostat do archívů před nimi." Bylo zajímavé sledovat, jak si fašisti našli cestu ke svým spořádaným životům po válce, ale i pohádka o zamilovaném náckovi a hravé židovce mě svou zvrhlostí bavila. A určitě by mě to bavilo mnohem víc, kdyby to bylo přímočařejší, což by se dalo zajistit vystříháním asi tak hodiny baletu a opery. (27.03.2018)

Bizarérie, která má své klady a zápory, ale které nesluší rozvleklé tempo. Já sám, ačkoli jsem hrdinčiny nedobrovolně-perverzní pohnutky chápal, jsem se nedokázal oprostit od naprostého chladu k postavám a k tomu, co s nimi bude. Podle mého ten film neví, čím chce vlastně být. Komornější ráz -- pouze on a ona, jejich šílené drama, bez zbytečných esesáků -- a rychlejší tempo by ho zvedly o hodně výš. I tak to stojí za jedno vidění, řekl bych. (Nikoli kvůli Charlotě Ramplingové, která, ač pořád krásná, je tady vyhublá vskutku koncentráčnicky.) (20.06.2008)

Bývalý důstojník SS pracuje jako noční vrátný v hotelu. Píše se rok 1957. Jednou se v hotelu konají operní vystoupení a spolu s dirigentem přijede i jeho žena. V té Max pozná Lucii, krásnou židovku, do které se jako dozorce v koncentračním táboře zamiloval. Jejich láska trvá stále a v současné době jsou ohroženi na životech oba dva. Zejména od tajné nacistické organizace, která sdružuje a ochraňuje bývalé esesáky. (17.10.2020)

Když kdysi Marie Rottrová zípvala, že ...tisíc tváří láska má... , tak určitě nemyslela tuto tvář. No, je to velmi dekadentní, psychopatologické, ale pozornost přitahující. Formální stránka je téměř dokonalá, hudba stimulující a Charlotte Rampling typově skvěle vybraná (a skvěle hraje). Snad ale trochu vykonstruované, nespoléhající se jen na kvalitu, ale počítající se skandálem. A možná i napsané pod vlivem studií Susan Sontagové o fascinujícím fašismu a regáliích SS. (10.11.2013)