Doba temna

"Kanadští úředníci přes kulturu jsou hovada !! Mám důkazy !!" ;) Jeden by po pár minutách filmu řekl, že režisér tohoto velmi bizarního dramatu musí být jistě šílenec !! Geniální šílenec !! Pak jsem zjistil, že skutečnost je maličko jiná.. On je jen Denys Arcand z Kanady, čímž je řečeno vše..!! ;) Arcand uchopil téma krize středního věku ve všech smyslech slova tak nečekaně satiricky kritickým způsobem, až to jednomu příslušného věku musí zákonitě nahnat velikou hrůzu, přičemž záleží na vás v které z postav se najdete.. Přestože se Doba temna snaží vyznít především jako dobře mířená černě vtipná i pravdivá satirická záležitost, která střílí naprosto do všech a do všeho, přímo do živého a hlavně bez výčitek, nakonec vás prostě stejně sejme svojí tragicky melodramatickou pravdou, z níž není úniku, protože taková realita prostě je.. Nicméně většina hlášek i scének, kupodivu ne těch fantazijních, kde bylo možné se naprosto odvázat a netrčet pouze v těch monotematických sexuálních touhách osamělého muže, tak nějak postrádá větší komickou údernost.. Arcand prostě jen tak zlehka popichuje, jakoby se bál dát pořádnou ránu, kterou si prostě zapamatujete, což je veliká škoda.. Stačilo jen maličko přitlačit na pilu, což by jeden od filmu plného fantazií a živých snů čekal.. [ Pouze v původním znění s titulky !! ] (05.08.2013)

Kanadská krása. ,,Myslím si, že můžeme najít slovo charakterizující naši společnost: Rozklad." Denys Arcand potřetí točí svou jasnou zprávu o konci světa...nebo respektive o konci současné podoby západního kapitalismu. Velký důraz klade na satirický prvek - jeho obraz současnosti překvapivě přesně konvenuje s dosti výrazným proudem v interpretaci díla Franze Kafky, který vnímá jeho literární texty coby humornou četbu, akcentující především humor absurdní. Hlavní hrdina filmu, Jean-Marc Leblanc, jakoby šel po stopách zeměměřiče K. kráčejícího k zámku a stal se (obdobně jako Josef K.) zajatcem absurdní mašinérie zvané ,,moderní západní společnost". Meritem věci totiž v tomto filmu je to, že Denys Arcand poukázal na jistý podprahový, leč zcela destruktivní proces v naší civilizaci - intelektuálové (zvlášť ti humanitní) fatálně ztrácejí jakoukoli víru ve smysl své práce a věnují se jiným zábavám. I když to vypadá vcelku nevinně, skrývá se za tím strašlivě moc - elity totiž takto rezignují na zodpovědnost za společnost, jejíž jsou součástí (což je skutečný smysl humanitních věd - věd, které člověku pomáhají zůstat člověkem). To má za následek jediné - neodvratný rozklad společnosti. Dobu temna. A pak tu máme ještě rovinu psychologickou a osobní - Denys Arcand natočil zřejmě nejveselejší film o věci tak depresivní, jakou je krize středního věku. Trpkým zjištěním je míra, s jakou se můžeme identifikovat s hlavním hrdinou filmu, Jean-Marc Leblanc je mnou, tebou, téměř kýmkoliv, komu je, jako mně, cca nad pětatřicet... Vy mladší, hrozte se toho, do čeho jednou dospějete... (25.07.2012)

Jean Marc Leblanc to rozhodně neměl jednoduché, ale řekněte mi kdo má. Nikoho takového já osobně neznám. Zpočátku filmu nás uvedl Denis Arcand do života muže, kterého každodenní jednotvárnost a jeho studená polovička neustále propojená s mobilem natolik psychicky drtily, že není žádný div jeho útěk ke snům s krásnými ženami a k jiným podobným fantaziím. Postupně se ale přesuneme s Jeanem do jiné roviny jeho myšlení a ten už tak zábavný není. Ono totiž není vůbec jednoduhé oddělit své sny od skutečné reality a buď ji nějakým způsobem změnit, to vyžaduje velkou dávku nejen vnitřní síly a nebo se s ní smířit. Jak to nakonec dopadlo, to se už musíte podívat sami. Můj obdiv má Marc Labreche, který tu roli zahrál úžasně uvěřitelně. A zcela nepopiratelně je to film hodný k hlubšímu zamyšlení, protože co si budeme namlouvat, většina z nás má také své sny a touhy, ktreré většinou nejsou slučitelné s reálným životem. (13.10.2012)

Příjemně nevtíravá satira o tom, že když nás neuspokojuje život, který vedeme, nahrazujeme ho sněním o všem, co si myslíme, že by nás udělalo šťastnými, abychom dříve nebo později zjistili, že i ty nejživější sny se rozplynou a vrhnou nás zpátky do nicoty. Pak je třeba začít znovu a při plném vědomí vnímat vše, co tento svět nabízí - i kdybychom měli začít pouhou samotou a miskou jablek... (23.03.2012)

Už pouhé tituly režiséra Denyse Arcanda svědčí o tom, že si o naší přítomnosti a atmosféře ve společnosti nedělá sebemenší iluze. Ve svém nejnovějším snímku pokračuje v mapování bezradnosti, tápání a celkové krize moderní západní společnosti. Jeho hlavním tématem je krize středního věku, taková kanadská varianta Americké krásy, méně ambiciózní a efektní, ale ve své výpovědi mnohem přesnější, krutější a bez berličky závěrečné kulky, která vyřeší situaci. Mnohem horší než jeden hrozný konec je totiž hrůza bez konce a bez východiska. Hlavní hrdina je lapený v síti stereotypů, povinností, předpisů a hlavně v pasti naprosté osamělosti. Denys Arcand se od své Invaze barbarů posunul mnohem víc k satiře a tragikomedii plné černého humoru, takže jeho film je diváčtější než předchozí snímky. Aby jeho hrdina přežil neveselou realitu, utíká se do světa snů a když už najde potenciálně zpřízněnou duši, ukáže se, že ta si svůj únikový svět přetavila do svérázné reality a je pro soužití nepoužitelná. Arcand má široký záběr, zesměšňuje politickou korektnost (už nemáme černochy, ale lidi rovníkového typu), byrokracii (nikdo se vám nemůže věnovat, protože všichni úředníci jsou na motivačním kurzu - chtěla byste snad demotivované úředníky?), krizi rodiny a mezilidských vztahů obecně. Zatím podle mého nejlepší film tohoto zajímavého kanadského režiséra. Celkový dojem: 90 %. (18.03.2012)