Karamazovi

Snímek vychází z jevištní podoby posledního románu Fjodora Michailoviče Dostojevského, kterou inscenoval Evald Schorm a režíroval Lukáš Hlavica. Zelenka však z jevištní inscenace vychází velmi volně. Je to příběh skupiny herců, kteří jedou odehrát Bratry Karamazovy do Nové huti v Polsku. Je to představení plné emocí, které se zaryje hluboko do vaší mysli. Pojďme si podrobněji rozebrat aspekty snímku. Avšak čím začít? Téměř všechno je zde perfektní, takže je těžké psát o jednotlivých částech tak, aniž byste chtěli snižovat kvalitu hereckého obsazení či hudby. Začněme herci, protože jsou nejvíc vidět. Jedná se o téměř celý ansámbl Dejvického divadla, který má hru naprosto v malíčku. Všichni z několikaleté zkušenosti tedy velmi dobře vědí, co hrají, věříte jim tudíž každý pohyb, každé gesto. Především trojice Ivan Trojan, David Novotný a Radek Holub jsou velmi žhavými kandidáty na Českého lva. Z jejich hraní pochopíte, co je to herecký koncert. Ne, o tomhle se těžko mluví, tohle se prostě musí vidět. Skvělá je vizuální stránka, ve které se protíná současnost ocelárny s 19. stoletím. Spojení přirozené a Dostojevskij nikdy nebyl nadčasovější (alespoň v českém prostředí). Právě nejen v této poloze je film velmi originální. Dialogy jsou velmi živé a o názorech na život budete po skončení debatovat dlouho. Velmi výrazná a nezapomenutelná je též hudba. Aby taky ne, když jejím autorem je oscarový skladetel Jan A. P. Kaczmarek (Hledání Země-Nezemě, Úplné zatmění) a jehož rukopis jsem poznal hned po prvním tónu. Právě díky němu ve filmu stoupá napětí, aniž by to působilo nějak lacině. Jinými slovy, Kaczmarek je aspirant na dalšího Českého lva. Říkáte si: tak dobrý film a není na něm žádná chyba? Bohužel, byly dva momenty, které malinko kazily celkový dojem. Ten první, kdy Trojan coby starý Karamazov plivne na obrázek Jana Pavla II., se ještě dá s jistou tolerancí pochopit. Ovšem scénu s podepisováním DVD Samotáři si Zelenka mohl odpustit, jakoby vypadla z nějakého úplně jiného filmu. Scénu s mončičákem představucím Dostojevského a ukazujícím epileptický záchvat považuji za geniální. V naší české kotlině se jedná o výjimečný počin, kterým si Zelenka spravil chuť z rozpačitě přijatých Příběhů obyčejného šílenství a kterým překonal sám sebe. Tato látka je v českém filmu natolik výjimečná, že bude těžké přemluvit konzervativního diváka, aby vyrazil do kina. Pro milovníky divadla a čtenáře Dostojevského „povinná četba“. A teď už jenom zbývá položit si otázku: Co by s tím udělal Lars? (23.04.2008)

Tleskám Zelenkovi za to, že maže hranici mezi českým a světovým filmem. Že dává šanci zatraceným hercům, nebojí se na omezeném prostoru rozehrát velkolepou hru a originálním způsobem kombinuje divadlo, film a skutečný život herců. Herci jsou fantastičtí, soundtrack také a ten zvolený chladný prostor, jenž je dokonalým kontrastem k živočišnému podání herců, to je něco, co se bude (nejen) na domácím rybníčku v adaptaci divadelních her těžko překonávat. „Bude jako Bůh, a všechno mu bude dovoleno!“ Ještě cítím to mrazení… (26.04.2008)

Divadlo, film, realita... zkuste je přesvědčivě v tomto snímku od sebe oddělit - nebo ještě lépe. zkuste je oddělit v životě. Ve vašem každodenim životě.. u koho z nás se realita neprolíná s předstíráním... kdo z nás někdy nenasadí masku a nehraje divadlo... A vůbec. Dokážete o sobě s jistotou říct, kdy u vás končí divadlo a maska je sejmuta? Já ne.. hrajeme své životy a jestli zrovna roli životní nebo pro okamžik tu výhodnou neurčuje to, zda to realita je nebo není ... koukněte se někdy do zrcadla a zkuste říct, jestli se opravdu znáte.. jeslti to jak jednáte není jenom divadlo aktuálního dne. Jestli ty směšný papírky ve vaší peněžence jsou opravdu ty cenné peníze, symbol moci a nebo jenom nastříhané kousky papíru... Jestli ty dokumenty, které tak pečlivě střežíte, jsou opravdu Dokumenty nebo igelitka s odpadem. Jestli vaše osobní sídlo Karamazových je krásný dům nebo zašlá slévárna... každá věc hraje svou soukromou roli... každý z nás žije své vlastní divadlo... A představení musí pokračovat. Musí! Dokuď nespadne opona... (14.12.2008)

Jak jinak poznat život, než skrze utrpení? No comment: Karamazovi mě vyplivli oněmělého - ohromeného a nevěřícně kroutícího hlavou. Úžasná studie otázky náboženství a zároveň jeden z nejčistčích rozborů tragédie života, jaké jsem měl dosud možnost okusit. Kam se hrabe Alan Moore ve Watchmenech (Rorschachova "cesta" mi teď přijde jako procházka růžovým sadem), nebo Eriksonovy těžké filosofické rozbory v Malazské knize padlých... A to jsem nikdy nevěřil, že něco podobného vypustím z klávesnice! TOHLE je umění. (10.05.2011)