Same Time, Next Year
Na budúci rok v rovnakom čase
Obsahy(2)
V malém hotelu nedaleko moře se uprostřed léta seznámí muž a žena. Jejich vzájemné okouzlení je tak veliké, že Doris a George Peters se pak pravidelně po dvacet let scházejí jednou v roce, daleko od svých rodin. Stráví spolu vždy jeden víkend. Na tom by možná nebylo nic zvláštního, pokud bychom nevěděli, že oba mají nejen své manželské partnery, ale každý také tři děti. Jejich milostný vztah prochází různými stupni vývoje... Divácký film vznikl podle slavné divadelní hry hra Bernarda Sladea (řadu let se uváděla s úspěchem i u nás), komorní příběh o manželské nevěře i lásce zároveň neobvyklým způsobem dokumentuje vývoj americké společnosti. (Česká televize)
(více)Recenze (187)
Minimalistické (prakticky divadelní) představení o dvou hercích a jejich mileneckém vztahu sledovaném období 20 let. Sledujeme jejich každoroční víkendové setkání v zapadlém hotelu, kde se oddávají nejen milostným hrátkám, ale i vtipným a jindy závažným hovorům o sexu, vztazích a plánům na společnou budoucnost. Občas pomalejší, přesto poutavé a tak nějak ze života. ()
Do filmu som išiel z čistej strojenej zvedavosti (režisér, herecké duo, divadelná hra, hudba)... časom ma však príbeh okúzlujúcej dvojice doslova pohltil. Formálna stránka filmu neprekáža a naopak dáva tým priestor ešte viac vyniknúť ústrednému duu hercov, ktorí sú fantastickí. Alda je ohromný frajer a časom mi aj osobne nesympatická Burstyn k nemu skvele sadla, najmä vďaka jej presvedčivým hereckým kvalitám. Film je skvelou romantikou, ktorá nepostráda dramatickú rovinu a nie je prvoplánovou cukrovinkou. ()
Uz dlouho se mnou zadny film takto citove nepohnul. Bravurni scenar podle divadelni hry, u zadneho dialogu se divak ani na chvili nenudi, vzdy aspon jednou za kazde obdobi se mu zastavi dech necekanym vyustenim ci hlaskou. Skvely Alan Alda, jehoz postava se postupne profiluje z totalniho trouby do racionalne premyslejiciho cloveka. Za kazdych okolnosti sarmantni Ellen Burstyn, jejiz zraly nadhled naboura pouze jeji hippie obdobi. A ta hudba - sprosty dojak, ale vzhledem k pribehu a taky obrazovemu pozadi v podobe klicovych udalosti prislusnych peti let dostava maximalne patricny rozmer. Cert vem tu chybu s Motylkem, hovorit v roce 1961 o filmu z roku 1973 asi neni ono, ale to je detail. Pral jsem si, at ten film nikdy neskonci... ()
Mám moc rád výrok Timothyho Learyho, že když se během šesti či sedmi let vymění všechny buňky v lidském těle, „ten istý“ člověk již není týmž – a tento film a zřejmě i jeho předloha to až příliš dobře ilustrují. Dialogy různých, bezmála nespojitých, lidí spojuje cosi, co přes poslední vteřinu zůstává záhadné. Stavba snímku, která by to mohla (a snad i měla) jemně a nenuceně vyslovit, o tom nic nevypoví. Co s tím? Jde jen o efektní divadelní iluzi? Nepochybuji, že drama, které bylo tomuto snímku předlohou, je zdařile napsáno a že svědčit ze sdílejícího hlediště všem těm proměnám, jimiž se osudy obou hrdinů, slívající se v jeden osud společný, ubírají, může přinést silný zážitek i tomu, kdo si nemyslí, že naplňovat život lze na více jevištích najednou. Film, skvěle zahraný – jako na divadle – však postrádá (na rozdíl od dramatičnosti) „filmovosti“, která by jej povýšila nad repliku divadelní hry. Chronologicky řazené scény neintegruje nic než vlezlá písnička a patetický sled fotografií co otisků času. Vtipně napsané dialogy toto smělé vizuální klišé pokaždé rozbijí – ale odstranit je přirozeně nedokáží. A tak se v tomto podivném rytmu střídají variace na milenecké znovuobjevování v historických souvislostech s americkým nacionálním patosem – a divák stále očima bloudí k té první chvíli, která to celé vyprávění předurčila… ()
Galerie (29)
Zajímavosti (5)
- V části odehrávající se v roce 1961 se mluví o McQueenovi v Motýlkovi. Motýlek je ale z roku 1973. (Kulmon)
- Exteriéry filmu byly natáčeny v Heritage house Inn v Little River (Kalifornie, USA ). Interiéry pak v Hollywoodu. (Terva)
- Titulní píseň původně složil Paul McCartney se skupinou Wings. Nebyla však použita. Přednost dostala píseň "The last time I felt like this", kterou má na svědomí Marvin Hamlisch. (Terva)
Před pár dny jsem byl velmi "Before Midnight pozitivně" naladěn a Lima zmínil v diskuzi snímek žánrově příbuzný, a to sice Same Time, Next Year. Zvědav jsem ulehl do své rakve a pustil si to. A jsem spokojen. Robert Mulligan, filmový autor mimojiné slavného To Kill a Mockingbird šel asi v roce 1977 na Brodwayi do divadla a zálibila se mu stejnojmená divadelní hra od Bernarda Sladea. Šli spolu na kafe nebo se ožrali a Slade (žeru tohle příjmení) mu napsal scénář. A o čem že to vlastně je? V roce 1951 se ušlápnutej účetní George (žeru tohle jméno) v podání Alana Aldy a v té době nehodná přívlastku Doris Ellen Burstynová potkají ve výletní chatové oblasti. George otevře Doris dveře do recepce Výletních chat a pak s ní jí v jedné místnosti. Doris má radost, že na ní George mrkl. George si k ní po chvíli přisedne a začnou na sebe otevírat pusy. Po chvíli si přesednou ke krbu a to už pomalu končí úvodní písnička a George se ráno (mírně zděšen) probouzí vedle Doris v jedné z výletních chat. Vsuvka. Omlouvám se, že to popisuju jako grotesku. Konec vsuvky. Jako správný gentleman se snaží zdrhnout, ale všimne si, že Doris je taky vzhůru a tak se s ní rozhodne pokecat. Asi se tu nějakým menším spoilerům nevyhnu, ale to je u tohoto filmu docela jedno. První překvapení vám docvakne docela brzo. S Before Sunrise - Sunset - Midnight to toho zas tak moc společnýho nemá. Čekal sem jeden dlouhej dialog pokud možno sympatickejch postav, kterej se bude odehrávat třeba v období 2-3 let, ale ono se to přátelé odehrává ve skromném časovém ohraničení 26ti let. Ještě jednou slovy. DVACET ŠEST LET! První průser je nasnadě. Není to tu vyřešené jako v jiných filmech, kdy 30 ti leté hrdiny hrají 34 let staří herci a pokud ti stejní mají hrát šedesátileté tak zakouzlí mejkap dipartment. Ellen Burstynové bylo v době natáčení 46, Hawkeymu o 4 míň. Nic proti Ellen, ale je to poznat. Koho sakra mohlo napadnout, že tohle bude ta správná herečka. Je prostě něco špatnýho na tom, že až kolem roku 1966 (příběhového) na ní mohli přestat nanášet make-up. Ellen Burstyn byla prostě krokem vedle a celej film vás to bude trochu srát. Ale to je dost možná jediná větší výtka. Pokud taky tak milujete MASH tak víte, že Alda je velkej sympaťák a tenhle film svým nenapodobitelným neurotickým způsobem tahá. Je prostě k sežrání, ať se raduje nebo vzteká. Scénář měl před sebou hodně těžkej úkol, ale popral se s tím statečně. Hrdiny poprvé vidíme v posteli v roce 1951 a místo aby sme s nimi trávili každej rok, tak pokaždé automaticky přeskočíme 5 let. Takže máte 20 minut rok 1951, 15 minut rok 1956.... Přeskakujeme pomocí zajímavejch koláží fotek, kdy v roce 51 ještě doznívá válka a v roce 1977 už vidíme na plakátu Rockyho. Tu hru sem samozřejmě neviděl, ale film mě v těch necelých dvou hodinách dokázal velmi slušně zabavit. Postavy ve filmu samozřejmě reagují na to, co se ve světě a v USA děje, takže si užijete uhlazená padesátá léta v USA, ale i padesátiletou hipízačku Ellen Burstyn, což není moc hezký pohled. No, už zase to tady nikdo nečte, takže to utnu. Dal bych asi 8/10. Musí na to být nálada. Musíte vědět, do čeho jdete. Nesmíte brát věk Burstynové moc vážně. Pak si to užijete a budete rádi, že jste tomu filmu ten čas věnovali. () (méně) (více)