Zelená míle

Jelikož jsem četl knihu, čekal jsem, že film, jak už to tak bývá, nebude knize sahat ani po kolena. Jak hodně jsem se však mýlil. Darabont vytvořil znovu filmovou perlu z vězeňského prostředí se skvělým Hanksem a Duncanem, který zahrál Johna Coffeyho přesně tak, jak jsem si ho představoval pří čtení knihy. I když jsem věděl, jak Coffey dopadne, film mě tak pohltil, že jsem na knihu úplně zapomněl. (26.08.2009)

Další a další minuty rozplétají atmosférické a hluboce lidské dílo, které skrývá kus filmařiny. Zelená míle nikam nespěchá, přepečlivě buduje atmosféru, seznamuje nás s postavami. Hodina je pryč, my jsme se zahřáli a vlastně nás všechno podstatné teprve čeká. Ale to vůbec nevadí. I tak je právě víc než tříhodinová délka tím největším problémem snímku. Když jsme ovšem v tak vybrané společnosti (kameraman Tattersall, skladatel Thomas Newman, herci Hanks, Duncan, Morse, Cromwell, Sinise, Jeter, Rockwell, Pepper a nad nimi mistr Darabont), tolik to nevadí. (07.12.2005)

Silný příběh o dobru a zlu v nás, který zajisté rozšíří počet odpůrců trestu smrti a v něm zářící mé oblíbené hvězdy nižší svítivosti Barry Pepper a Sam Rockwell. Kdykoliv teď uslyším Fredovo Cheek to Cheek, vybaví se mi magický obr za mřížemi, který je věčně unavenej jako pes. Darabont je bezesporu držitelem titulu: "Mistr vězeňských dramat dle předlohy Stephena Kinga“. (29.08.2008)

Dalo by se říct, že žiju nohama na zemi. Mysteriozní, fantasy a sci-fi mě nedostávají do transu, jsou to žánry, které nevyhledávám. Nicméně jsou mi neustále servírovány až pod nos. Tak jsem vnímala i Zelenou míli. Ano viděla jsem ji, dokonce nejméně dvakrát, ale za skvost kinematografie to nepovažuji. (31.08.2014)

Tom Hanks zdomácněl v povědomí asi nejen české veřejnosti jako dokonalý ztělesnitel neschematických mužských postav, které se jen nanejvýš nesnadno smiřují s okolní skutečností. Důvody k tomu jsou rozmanité. Jejich společným jmenovatelem bývá mravní étos, snaha žít v souladu se svým svědomím i nejbližším okolím, nevzdorovat větrným mlýnům, ale také neuhýbat před ovlivnitelným a přemožitelným zlem. Prostředí amerických třicátých let ve filmu časově dešifruje vlastně film s mladým Astairem, jinak jakoby bylo statické, nezařaditelné. Záběrem, který až okatě postrádá křečovitou akčnost, i způsobem rozvíjení příběhu MÍLE připomíná ruskou kinematografii (VÁLKA A MÍR). Méně už vlastním obsahem, který ve vypjatých scénách nabývá až duchařského ovzduší INDIANA JONESE nebo ještě problematičtějších MUMIÍ. To však v důkladné kresbě bloku smrti, "poslední míle", hraje nakonec podřadnou úlohu, protože vlastní důraz je položen na vztahovou vazbu mezi Paulem Edgecombem a Johnem Coffeyem, robustním obrem, navíc černé pleti, což v é době byl i na Severu stále tak trochu problém, byť již s notně obroušeným ostřím. Etičnost a slušnost v prostředí, spojovaném s výkonem trestu smrti, mohou dnes působit odtažitě a děsivě. V režijním výkladu - a řekl bych, že i ve vlastním námětu - jde od počátku o příběh o základních hodnotách lidství, humanismu i jejich až černobíle podaného opaku; o příběh vzájemných přechodů mezi bílou a černou, mezi slušností, hrubostí a zločinností, ale také slušností, dobrotou srdce, obětavostí; vlastně příběh o tom, zda je možné hledat i nalézat jasně vymezitelné meze jejich vzájemného působení. Lze-li v této situaci mluvit o závěru, pak nemůžeme minout konstataci, mluvící o tom, že čestnost založená na konvenci, byť musí být respektována, ulpívá na povrchu právě proto, že s farizejskou konvencí splývá do jednoho obtížně rozhraničitelného celku. Víc než myšlenka nás přitom u MÍLE poutá velkolepý veletok děje a myšlenky, na níž je založen. ZELENÁ MÍLE prokazuje hloubku, vroucnost i transcedenční potenciál myšlenkového světa americké střední vrstvy. Není to málo; v každém případě je to podstatně víc, než bychom od filmu s tímto záběrem čekali nebo čekat mohli. (15.05.2009)